KÁBUL – Jako by ozbrojený konflikt mezi afghánskými vládními jednotkami podporovanými Američany vedenou koalicí a Talibanem nestačil, čelí dnes Afghánistán také krizi, kterou by rád nakonec označil za úspěch: krizi „velkého návratu“.

Od Džalalabádu až po Herát – v podstatě v celém severním Afghánistánu – lze vidět stopy po Afgháncích vracejících se z exilu. Všude se to hemží pestrobarevnými pákistánskými náklaďáky převážejícími trámy, dřevěná okna, dveře a rámy postelí, na nichž sedí manželky a děti.

Úprk z Afghánistánu měl obrovské rozměry: na vrcholu exodu žilo za hranicemi své vlasti až šest milionů Afghánců, převážně v Pákistánu a Íránu. Přibližně tři čtvrtiny z nich uprchly po sovětské invazi v roce 1979 a menší množství jich uprchlo před vládou prosovětského prezidenta Nadžíbulláha, případně v letech 1992-1996 během občanské války mezi různými frakcemi mudžáhidů a tehdejší vládou Talibanu. A někteří – ti, kteří podporovali Talibán – uprchli poté, co byli jejich vůdci po vstupu vojsk Severní aliance do Kábulu v listopadu 2001 vyhnáni ze země.

Od té doby se již domů vrátilo více než 3,5 milionu afghánských uprchlíků. Ti, kdo zůstávají za afghánskými hranicemi, však stále představují největší „balík“ uprchlíků na světě a zejména v Íránu dodnes žije mnoho afghánských emigrantů.

Nejvíce zbývajících afghánských uprchlíků ovšem našlo domov v Pákistánu, kde jich je možná až 1,9 milionu. Když v roce 2007 proběhla registrace všech afghánských utečenců v Pákistánu, téměř polovina jich žila v táborech. Dnes, třicet let po jejich založení, se tyto „tábory“ změnily ve vesnice tvořené hliněnými chýšemi a obehnané vysokými zdmi.

A protože je třem čtvrtinám uprchlíků méně než 28 let, většina jich nikdy neviděla vlast svých rodičů. Narodili se a vyrostli v Pákistánu a většina jich hovoří pouze paštunštinou, jedním ze dvou oficiálních afghánských jazyků. Paštunsky mluví kmeny na obou stranách Durandovy linie, hranice zakreslené na konci devatenáctého století britskými koloniálními vládci v Indii. Navzdory této etnické příbuznosti i navzdory faktu, že byl Pákistán Afgháncům 30 let hostitelem, neumožňuje jim tato země oficiální integraci do místních struktur. Emigranti tak nemají žádnou naději na občanství, pracovní povolení a přístup k veřejnému zdravotnictví a školství. Jejich jedinou dobrou volbou je proto „návrat“.

Pohraniční oblast mezi Pákistánem a Afghánistánem je hlavním dějištěm „války s terorismem“. Nachází se zde i Tora Bora, poslední známá adresa Usámy bin Ládina. Nestabilní situace v regionu poskytuje pákistánské vládě další argumenty, aby trvala na repatriaci všech uprchlíků – kvůli své nečitelné kmenové loajalitě totiž mohou představovat hrozbu pro domácí bezpečnost.

Podle tripartitních dohod mezi pákistánskou vládou, afghánskou vládou a Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) mají být čtyři z největších táborů v Pákistánu uzavřeny a všichni jejich afghánští obyvatelé navráceni do vlasti. Teoreticky by jejich repatriace měla proběhnout bezpečně a dobrovolně, avšak realita je jiná. Návrat bývá často nebezpečný a vzhledem k faktu, že alternativní oblasti jsou téměř neobyvatelné, jde v podstatě o vynucenou volbu.

Po řadě jednání přistoupily pákistánské úřady na kompromis. Jeden tábor – Kača Gharí – je již uzavřen a v roce 2008 se zavře pouze tábor Džalozaj, největší ze zbývajících táborů, v němž kdysi žilo 110 000 obyvatel. Několik dnů po 15. dubnu, kdy vypršela lhůta, pronikly do tábora buldozery a srovnaly se zemí prodejny, které odcházející afghánští obchodníci již dříve vybrakovali. Návrat z Pákistánu probíhal na počátku května tempem 20 000 osob týdně a ze 70 000 Afghánců, kteří se od začátku roku do konce května vrátili do země, jich podle údajů UNHCR více než 50 000 přišlo právě z tábora Džalozaj.

In both host countries the establishment of a western-backed government in Kabul was seen as reason enough to assume — in good or not-so-good faith — safe conditions. Likewise, the declarations about aid to Afghanistan can be used as argument that the country can afford welcoming all those who decide to return. Thus, say Iran and Pakistan, sending back refugees and migrants in big numbers cannot be wrong.

Pokud si však oficiální činitelé všech zúčastněných stran včetně Spojených států nepřiznají, že Afghánistán je nebezpečná země, která není připravena „velký návrat“ absorbovat, nemohou začít pracovat na nápravě situace a zaručit, že repatriace bude bezpečná a zároveň dobrovolná.