1

Americké „poseroutkovství“

NEW YORK – Výstřední bengálský intelektuál Nirad C. Čaudharí kdysi vysvětlil konec britského impéria v Indii jako případ „poseroutkovství“ neboli ztráty kuráže. Britové přestali věřit vlastnímu impériu. Jednoduše ztratili vůli svádět „surové války za mír,“ jak to ve slavném výroku vyjádřil Rudyard Kipling.

Kiplingova báseň „Břemeno bílého muže“, která nabádala bílou rasu, aby šířila své hodnoty mezi „nově zachycené vzdorné národy, způli ďábelské a způli dětinské“, ovšem vůbec nepojednávala o britském impériu, nýbrž o Spojených státech. S podtitulem „Spojené státy a filipínské ostrovy“ totiž vyšla v roce 1899 – v době, kdy USA sváděly vlastní „surovou válku za mír“

Na Čaudharího slovech něco je. Bez vůle použít v nezbytném případě sílu lze impérium jen těžko udržet. Velká část politické rétoriky a řada nově vydaných knih nás přitom vedou k přesvědčení, že se USA v současné době nacházejí ve fázi nebezpečného poseroutkovství.

Například republikánský prezidentský kandidát Mitt Romney s oblibou kritizuje prezidenta Baracka Obamu za to, že se „omlouvá za mezinárodní sílu Ameriky“, že se odvažuje naznačovat, že USA nejsou „nejvýznamnějším státem na zeměkouli“, a vůbec že je „pesimistický“. Romney naproti tomu slibuje „obnovit“ velikost a mezinárodní sílu Ameriky, čehož navrhuje dosáhnout zvýšením americké vojenské síly.

Romneyho Kiplingem je přitom neokonzervativní intelektuál Robert Kagan, jehož nová kniha The World America Made (Svět, který stvořila Amerika) brojí proti „mýtu amerického úpadku“. Jistě, i on přiznává, že Čína nabírá na síle, ale nadvláda USA je prý stále drtivá a americká vojenská síla si stále dokáže „zjednat pořádek“ vůči kterémukoliv vyzývateli. Jediné skutečné ohrožení americké síly údajně představuje „mentalita úpadku“: ztráta sebedůvěry, pokušení „uprchnout před morálním a hmotným břemenem, které [Američané] už od druhé světové války nesou na svých bedrech“. Jedním slovem poseroutkovství.

Podobně jako Čaudharí je i Kagan podnětným spisovatelem. Jeho argumenty znějí rozumně. A jeho hodnocení americké palebné síly je bezpochyby správné. Pravdou je, že má málo času zabývat se domácími problémy, jako jsou zastaralá infrastruktura, upadající veřejné školství, otřesné zdravotnictví a až groteskní nerovnost příjmů a bohatství. Bezpochyby však má pravdu, když konstatuje, že žádná jiná mocnost nehrozí sebrat Americe roli světového vojenského četníka.

Méně jistý je ovšem předpoklad, že by se světové uspořádání bez „amerického vedení“ zhroutilo. Francouzský král Ludvík XV. údajně na smrtelném loži pronesl: „Après moi, le déluge.“ („Po mně potopa.“) Taková je domýšlivost všech velkých mocností.

Ještě po druhé světové válce, kdy už Britové demontovali své impérium, Francouzi a Holanďané věřili, že rozloučí-li se se svými asijskými državami, bude výsledkem chaos. A dodnes běžně slýcháme autokratické lídry, kteří zdědili části někdejších západních impérii, že demokracie je sice hezká, ale lidé na ni ještě nejsou připraveni. Ti, kdo uplatňují mocenský monopol, si nedokážou představit svět vysvobozený z jejich sevření jinak než jako katastrofu.

V Evropě po druhé světové válce měl Pax Americana garantovaný americkou vojenskou silou „držet Rusy daleko a Německo zkrátka“. V Asii měl držet na uzdě komunismus a současně umožnit spojencům od Japonska po Indonésii zvyšovat svou hospodářskou sílu. Šíření demokracie nebylo hlavním zájmem; tím bylo zastavení komunismu – v Asii, Evropě, Africe, na Blízkém východě i v obou částech Ameriky. V tomto ohledu zmíněná politika uspěla, byť s obrovskými lidskými náklady.

Když však nyní strašidlo celosvětové nadvlády komunismu následovalo jiné obavy – reálné i smyšlené – na smetiště dějin, nastal jistě čas, aby si jednotlivé země začaly spravovat své záležitosti samy. Japonsko ve spojenectví s dalšími asijskými demokraciemi by mělo být schopné vyvážit rostoucí moc Číny. Také Evropané jsou dost bohatí na to, aby se dokázali postarat o vlastní bezpečnost.

Nezdá se však, že by byly Japonsko a Evropská unie připraveny začít uplatňovat vlastní váhu – částečně je to dáno několik desítek let trvající závislostí na americké bezpečnosti. Dokud bude na svět dozírat Strýček Sam, jeho děti nedospějí.

Jak jsme ovšem viděli v Iráku a v Afghánistánu, „surové války za mír“ nejsou vždy nejefektivnějším způsobem vedení zahraniční politiky. Staromódní vojenská nadvláda už k prosazení amerických zájmů nestačí. Číňané setrvale získávají vliv v Africe ne díky bombám, nýbrž díky penězům. Podpora sekulárních diktátorů na Blízkém východě formou amerických zbraní zase napomohla ke vzniku islamistického extremismu, který nelze jednoduše porazit vysláním většího počtu bezpilotních letounů.

Představa prosazovaná Romneym a jeho stoupenci, že pouze americká vojenská síla dokáže zachovat světový pořádek, je hluboce zpátečnická. Jde o jakousi formu nostalgie po studené válce – o sen, že se někdy vrátíme do doby, kdy se velká část planety vzpamatovávala z ničivé světové války a žila ve strachu z komunismu.

Obamovo přiznání limitů americké moci není známkou zbabělého pesimismu, nýbrž realistické moudrosti. Jeho relativní prozíravost na Blízkém východě umožnila tamním lidem, aby jednali sami za sebe. Zatím nevíme, jaký bude výsledek, ale „nejvýznamnější stát na zeměkouli“ nemůže nikomu vnucovat řešení. A ani by neměl.