24

Myšlenková krize amerického konzervatismu

BERKELEY – V levém zadním rohu mého pracovního stolu právě leží tři nedávno vydané knihy: The Battle od Arthura Brookse, Coming Apart od Charlese Murraye a také A Nation of Takers z pera Nicholase Eberstadta. Dohromady tyto knihy představují důležitý intelektuální pohyb, který shodou okolností zároveň patří k hlavním důvodům, proč dnešní americký konzervatismus může říct tak málo konstruktivního k řízení ekonomiky – a proč má tak malý vliv na centrum amerického elektorátu.

Vraťme se však do historie, konkrétně k založení toho, co bychom mohli nazvat moderním konzervatismem, ve Velké Británii a Francii na počátku 19. století. Existovali tací – na mysl se derou například Frédéric Bastiat a Jean-Baptiste Say –, kteří věřili, že když dojde k dočasnému narušení trhů nebo výroby, měla by vláda zapojit nezaměstnané do práce na budování infrastruktury. Jejich protiváhu pak představovali lidé jako Nassau Senior, kteří se vyslovovali i proti pomoci při hladomoru: velký irský hladomor prý nezabije víc než milion lidí „a to by na pomoc sotva bylo dost“.

Hlavním tématem raného konzervatismu byl zásadní odpor proti jakékoliv formě sociálního pojištění v obecném slova smyslu: nechte chudé zbohatnout a stanou se plodnějšími. V důsledku toho se sníží rozloha farem (protože půda se bude dělit mezi víc dětí), klesne produktivita práce a chudí nakonec ještě více zchudnou. Sociální pojištění není jen neúčinné, ale přímo kontraproduktivní.

Správnou hospodářskou politikou bylo učit lidi, aby uctívali trůn (protože pak budou respektovat vlastnictví), rodinný krb (protože se pak nebudou nerozvážně sezdávat příliš mladí) a náboženský oltář (protože se pak budou bát předmanželského sexu). V takovém případě zůstanou ženy polovinu nebo i více plodných let neposkvrněné, přebytečná část populace se sníží a podmínky pro chudé pak budou tak dobré, jak jen mohou být.

Přenesme se nyní o 150 let dopředu do poválečné Ameriky, konkrétně k původní kritice sociálního pojištění na bázi New Deal ze strany chicagské školy – totiž že toto pojištění vytváří „záseky“, které převracejí ekonomické podněty naruby. Vláda, tvrdili Milton Friedman a další, říká chudým: vydělejte víc peněz a my vám sebereme bezplatné bydlení, potravinové lístky a podporu. Lidé jsou racionální, prohlásil Friedman, takže pokud za práci nedostanou nic nebo téměř nic, dlouho pracovat nebudou.

Velký rozdíl mezi malthuziánskou konzervativní kritikou sociálního pojištění počátkem devatenáctého století a chicagskou kritikou ze 70. let spočívá v tom, že chicagští kritikové měli kus pravdy: poskytování podpory „zasloužilým“ chudým z veřejných peněz a její odnímání ve chvíli, kdy se tito lidé začnou stavět na vlastní nohy, podkopávalo iniciativu a pravděpodobně nemohlo vést k dobrým výsledkům.

A tak široká koalice konzervativců (kteří chtěli vidět, jak vláda přestává podporovat nemorálnost), centristů (kteří chtěli, aby vláda efektivně utrácela peníze) a levičáků (kteří si přáli zmírnění chudoby) odstranila od roku 1970 do roku 2000 ze systému sociálního pojištění „záseky“. Prezidenti Jimmy Carter, Ronald Reagan, George H. W. Bush, Bill Clinton, ba dokonce i George W. Bush a jejich stoupenci vytvořili současný systém, v němž daňové sazby a hranice nároků na sociální dávky nepředstavují demotivační faktory odrazující od podnikání.

Jaký problém tedy nová generace amerických konzervativních kritiků sociálního pojištění vidí? Zádrhel nemůže být v tom, že zvyšování životní úrovně chudých lidí nad hranici holé existence vede k malthuziánské katastrofě, a zádrhel nemůže být ani v tom, že daně a čerpání dávek nutí lidi pracovat ve výsledku zadarmo.

Podle Eberstadta tkví problém v tom, že závislost na vládě je oslabující a že je na ní závislých příliš mnoho lidí. Brooks spatřuje problém ve vědomí, že veřejné programy usnadňují život, poněvadž toto vědomí vede lidi k tomu, aby hlasovali pro jiné než republikánské kandidáty. A Murray zase problematizuje skutečnost, že kvůli existenci sociálního pojištění nevede špatné chování ke katastrofě – a my potřebujeme, aby špatné chování vedlo ke katastrofě, protože se pak lidé přestanou chovat špatně.

Klíčové na tom je, že americké konzervativní elity Brooksovi, Eberstadtovi a Murraymu věří. Takový Mitt Romney je dodnes přesvědčený, že v roce 2012 prohrál prezidentské volby proto, že Barack Obama nespravedlivě poskytl Američanům hispánského původu dotované zdravotní pojištění, ženám poskytl bezplatnou úhradu zdravotní péče související s reprodukcí (s výjimkou potratů) a podobné „dárky“ rozdal i dalším skupinám. Nikdy by prý však tyto lidi „nedokázal přesvědčit, že by měli přijmout osobní zodpovědnost a starat se o své životy sami“.

Po pravdě řečeno by bylo pro jakéhokoliv kandidáta těžkým oříškem přesvědčit Američany pobírající vládní dávky, že nejsou posílení, nýbrž závislí, že je špatné, když lidé hlasují pro politiky, kteří jim zlepšují život, a že dobrá veřejná politika se snaží lidskou katastrofu spíše přivolat než odvrátit. Problémem amerických konzervativců není výběr kandidátů ani tón jejich rétoriky. Je to skutečnost, že jejich myšlenky nejsou politicky udržitelné.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.