Prezident Bush prosadil zastavení šíření jaderných zbraní na špici mezinárodní agendy. Je tedy ironické, že proliferaci může posilovat právě americký program vývoje atomových zbraní, který se jí snaží bránit, tvrdí americká senátorka Dianne Feinsteinová.

Vzhledem k soustředěnosti světa na debatu o Iráku, válce proti teroru a doktríně unilaterální preempce Bushovy administrativy se novému důrazu americké vlády na přínosy atomových zbraní nedostalo pozornosti, již zasluhuje. To je nešťastné, neboť prozkoumávání nových způsobů využití jaderných zbraní představuje zásadní posun národní bezpečnostní politiky USA.

Svět dnes čelí historicky novým výzvám, vznikajícím na styčných plochách mezi terorem a zbraněmi hromadného ničení. V době, kdy Severní Korea i Írán otevřeně naplňují své nukleární ambice a v jižní Asii existuje možnost vzniku závodů v atomovém zbrojení, je velice důležité, aby Amerika projevila vůdcovské schopnosti slovy i činy a omezovala rizika i role jaderných zbraní po celém světě.

Avšak zdá se, že Bushova administrativa usiluje o pravý opak. Mnohé činy americké administrativy a značná část vládní rétoriky mohou ve skutečnosti místo zajišťování vyšší světové bezpečnosti spíše hrozbu atomových zbraní posilovat.

Zpráva o jaderném postoji (Nuclear Posture Review), již Bushova administrativa vydala v lednu 2002, poukázala na podstatnou změnu politiky USA, když představila novou trojici propojující jaderné zbraně s konvenčními bojovými možnosti a rozmlžila hranici mezi použitím konvenčních a atomových zbraní. Rozvádí také scénáře, v nichž by USA mohly použít atomovou zbraň první, dokonce i proti nejaderným zemím, a volá po amerických jaderných hlavicích nové generace, včetně takzvaných ,,miniaturních" atomových zbraní s nízkým výtěžkem.

USA sice nikdy neměly politiku, v níž by se možnosti prvního jaderného úderu přímo vzdávaly, avšak nikdy také neměly politiku, jakou ztělesňuje Zpráva o jaderném postoji. Dnes podle idejí vytýčených ve zprávě zvažují USA první použití atomových zbraní a usilují o integraci taktických bojových jaderných zbraní s konvenční municí.

Navzdory snahám o bagatelizaci významu Zprávy o jaderném postoji, jež se projevují už od jejího vydání, dokument podle mého názoru nepřestává být krajně pobuřujícím a nebezpečným. Při letošním slyšení Výboru pro energie a přírodní zdroje Senátu USA jsem se dotázala ministra energetiky Spencera Abrahama, jehož ministerstvo dozírá na americký jaderný výzkum a vývoj zbraní, zda Bushova administrativa hodlá vyvíjet nové jaderné zbraně s nízkým výtěžkem. Ministr Abraham řekl, že ne. Jeho ministerstvo se prý zabývá jen úpravami stávajících zbraní.

Přesto by nemělo být sporu o tom, že Bushova administrativa zahajuje vývoj a výzkum nových jaderných zbraní. Právě letos byl zrušen desetiletý zákaz vývoje a výzkumu v oblasti jaderných zbraní pod pět kilotun (bomba svržená na Hirošimu měla 15 kilotun).

Kongres na naléhání Bushovy vlády schválil dotaci 21 milionů USD na výzkum a vývoj nových atomových zbraní, včetně stokilotunových protibunkrových pum a taktických bojových atomových zbraní. Navíc byla zkrácena doba testování připravenosti nevadského prostoru pro zkoušky jaderných zbraní - ze tří na dva roky - a byly vyhrazeny prostředky na výrobu dalšího štěpného materiálu pro nové zbraně.

Vystupovala jsem a hlasovala v letošním roce proti těmto novým jaderným iniciativám v Senátu USA. Je zřetelné, že atomovým zbraním se znovu otevřely dveře. Neboť tím, že Bushova administrativa podniká kroky, po nichž volala Zpráva o jaderném postoji - podle níž ,,je zapotřebí vyvinout nový potenciál pro potření objevujících se rizik... Vývoj tohoto potenciálu, který zahrne rozsáhlý výzkum a včasné nasazení nových systémů reagujících na tato rizika, je nezbytný..." -, snižuje prahovou hodnotu pro případné použití jaderných zbraní ze strany USA či jiných zemí.

Tento přístup není v americkém národním zájmu a neslučuje se s americkými tradicemi a hodnotami. První použití jaderné zbraně ze strany USA by mělo být nemyslitelné a reagovat na nejaderný útok atomovými zbraněmi je porušením ústředního dogmatu principů spravedlivé války i vojenské tradice USA. Jaderné možnosti by skutečně neměly být zvažovány jako pokračování možností konvenčních. Proč? Snižuje se tím totiž nevyhnutelně práh jejich použití.

Jestliže tedy USA vyvíjejí atomové zbraně, jež stírají rozdíl mezi konvenčním a jaderným potenciálem, je potřeba se zamyslet nad poselstvím, které se tím světu vysílá. Jsem přesvědčena, že je nezbytné, aby USA zavedly velmi vysoký mezinárodní standard jaderné zdrženlivosti. Pokud tak Amerika neučiní, může značně povzbudit ostatní k vytváření vlastních standardů a vyvíjení vlastní jaderné výzbroje. Zdá se, že právě to se děje.

Jak Indie, tak Pákistán je jadernou mocností a historie krvavých střetů mezi nimi představuje pro jižní Asii ohromnou a trvající bezpečnostní hrozbu. Kdyby se některá ze zemí přiklonila k myšlenkovému proudu ztělesněnému v nové jaderné politice Bushovy administrativy, stěží by jim něco bránilo včlenit atomové zbraně ještě hlouběji do svých plánů pro krizové situace - a případně jich použít.

V okamžiku, kdy USA označují některé země za ,,zlo" zčásti kvůli jejich snaze získat jaderný arzenál a zbraně hromadného ničení, musejí být mimořádně obezřetné v tom, jak s ohledem na jaderné zbraně zvažují své vlastní možnosti a eventuality.

Nebudou-li USA opatrné, náš vlastní jaderný postoj by mohl podnítit právě ty aktivity směřující k šíření atomových zbraní, jimž se snažíme zabránit.