NEW YORK – Říká se, že nadcházející americké volby mají dvě zásadní témata: iráckou válku a ekonomiku. Ve dnech, kdy se zdá, že se ve válce vede líp a v ekonomice hůř, než se čekalo, zastiňuje ekonomika válku; ale ani v jednom se nedaří dobře. V jistém smyslu je tu jen jediné téma a tím je válka, která americké ekonomické problémy zjitřila. A když největší světová ekonomika onemocní – a teď je vážně nemocná –, trpí celý svět.

Kdysi se mělo za to, že války ekonomice prospívají. Ostatně o druhé světové válce se všeobecně míní, že přispěla k vymanění globální ekonomiky z Velké hospodářské krize. Avšak přinejmenším od Keynese víme, jak ekonomiku stimulovat účinněji, a to způsoby, které zvyšují dlouhodobou produktivitu a zlepšují životní úrovně.

Tato válka ekonomice obzvlášť nesvědčí ze tří důvodů. Zaprvé přispěla ke zvyšování cen ropy. Když se Spojené státy pustily do války, stála ropa méně než 25 dolarů za barel a termínové trhy očekávaly, že se to celou dekádu nezmění. Obchodníci s futures sice věděli o růstu v Číně a na dalších rozvíjejících se trzích, ale očekávali, že nabídka – zejména od lacinějších poskytovatelů na Středním východě – se zvýší společně s poptávkou.

Válka tuhle rovnici změnila. Z vyšších cen ropy plyne, že Američané (a Evropané a Japonci) posílají stovky milionů dolarů ropným diktátorům na Středním východě a vývozcům ropy jinde na světě, místo aby je utráceli doma.

Navíc peníze utracené za iráckou válku dnes ekonomiku nestimulují tak jako peníze utracené doma za silnice, nemocnice nebo školy a nepřispívají tolik k dlouhodobému růstu. Američtí ekonomové mluví o „muzice za babku“ – jak velkou ekonomickou pobídku přinese každý vynaložený dolar. Těžko si lze představit méně muziky než za peníze vyplacené nepálskému dodavateli pracujícímu v Iráku.

V situaci, kdy za hranice odtékalo tolik dolarů, měla být americká ekonomika v mnohem horší formě, než se jevila. Ale právě tak jak se Bushova administrativa snažila krýt skutečné náklady na válku pomocí neúplného a zavádějícího účetnictví, nedostatky ekonomiky zase zakrýval příliv likvidity z Federálního rezervního systému a laxní finanční regulace.

Do ekonomiky se napumpovalo tolik peněz a regulátoři byli tak nedbalí, že jistá přední americká banka propagovala své půjčky sloganem „splňuje podmínky už od narození“ – což jasně ukazuje, že pro poskytování úvěrů vlastně neexistovala žádná kritéria. V určitém smyslu se tato strategie osvědčila: bublina nemovitostí přiživila spotřební bublinu, přičemž míra úspor se propadla na nulu. Ekonomické slabiny se jednoduše odsouvaly kamsi do budoucnosti; Bushova administrativa doufala, že den zúčtování přijde až po listopadu 2008. Situace se však začala hroutit už v srpnu 2007.

Teď zareagovala stimulačním balíčkem, který je příliš malý, přichází příliš pozdě a je špatně koncipovaný. Aby neadekvátnost tohoto balíčku vynikla, porovnejte si ji s více než 1,5 bilionem dolarů, které si Američané v posledních letech vypůjčili prostřednictvím úvěrů, u nichž se ručí hodnotou vlastního domu, a většinou utratili za spotřebu. Tato hra – založená na víře v neustále rostoucí ceny domů – už skončila.

Vzhledem k tomu, že ceny domů klesají (a nadále klesat budou) a banky si nejsou jisté svým finančním stavem, věřitelé nebudou půjčky nabízet a domácnosti si nebudou půjčky brát. Takže ačkoliv snad dodatečná likvidita, kterou Fed do finanční soustavy nalil, zabránila zhroucení, nevyvolá mnoho spotřeby ani investic. Naopak, značná část poputuje do zahraničí. Čína se například obává, že pobídka Fedu zvýší její domácí inflaci.

Existuje ještě třetí důvod, proč je tato válka pro Ameriku ekonomicky škodlivá. Nejenže Amerika za tuto válku už obrovskou spoustu peněz utratila – měsíčně 12 miliard dolarů a číslo roste –, ale velkou část účtu za válku teprve bude třeba zaplatit, například odškodnění a zdravotní péči pro 40% veteránů, kteří se vracejí s postiženími, často velice vážnými.

Tato válka se navíc financuje jinak než všechny ostatní války v dějinách Ameriky – ba možná že než v moderních dějinách kterékoli země. Státy běžně žádají o společnou oběť, když své mladé muže a ženy žádají, aby riskovali život. Zvyšují se daně. Vede se diskuse o tom, jak velkou část břemene přesunout na budoucí generace. V této válce žádná taková diskuse neproběhla. Když Amerika vstoupila do války, hospodařila se schodkem. Přesto Bush kupodivu požádal o bezohledné snížení daní pro bohaté a bylo mu vyhověno. To znamená, že každý dolar na válečné výdaje je fakticky zapotřebí si půjčit.

Poprvé od války za nezávislost před dvěma sty lety se Amerika musela obrátit s žádostí o peníze na cizince, protože americké domácnosti nenašetří nic . Těm číslům je těžké uvěřit. Státní zadlužení se za osm let zvýšilo o 50%, přičemž válka se na tomto nárůstu podílí téměř bilionem dolarů – a tato částka se pravděpodobně do deseti let zdvojnásobí.

Kdo by býval věřil, že jediná administrativa dokáže tak rychle napáchat tak velkou škodu? Amerika i svět budou za nápravu této újmy platit desítky let.