NEW YORK – Srdce každé vlády se skrývá v jejím rozpočtu. Politici mohou dělat nekonečné sliby, ale pokud nesedí rozpočet, není politika ničím jiným než pouhými slovy.

Spojené státy dnes v takové šlamastyce vězí. Prezident Barack Obama vykreslil v nedávném Poselství o stavu Unie přesvědčivý obraz moderní vlády jednadvacátého století. Jeho odpůrci z Republikánské strany si postěžovali, že Obamovy návrhy by zlikvidovaly rozpočet. Pravdou ovšem je, že před realitou utíkají obě strany: bez vyšších daní není moderní konkurenceschopná americká ekonomika možná.

Obama správně zdůraznil, že konkurenceschopnost v dnešním světě závisí na existenci vzdělané pracovní síly a moderní infrastruktury. To platí pro jakoukoliv zemi, ale pro bohaté státy je to zvlášť důležité. USA a Evropa si přímo konkurují s Brazílií, Čínou, Indií a dalšími rozvíjejícími se ekonomikami, v nichž je někdy úroveň mezd oproti zemím s vysokými příjmy čtvrtinová (a někdy i nižší). Amerika a Evropa si udrží vysokou životní úroveň pouze tehdy, když založí svou konkurenceschopnost na špičkové kvalifikaci, nejvyspělejších technologiích a moderní infrastruktuře.

Proto Obama vyzval ke zvýšení amerických veřejných investic ve třech oblastech: vzdělání, vědecko-technickém rozvoji a infrastruktuře (včetně vysokorychlostního internetu, rychlých železnic a čisté energie). Nastínil vizi budoucího růstu, v němž budou veřejné a soukromé investice představovat dva pilíře, které se budou vzájemně doplňovat a podporovat.

Obama kladl na tyto věci důraz z dobrého důvodu. Nezaměstnanost v USA dnes dosahuje téměř 10% pracovní síly, a to částečně i proto, že dnes více nových pracovních míst vzniká v rozvíjejících se ekonomikách a že mnohá pracovní místa, která vznikají v USA, jsou v důsledku větší globální konkurence hůře placená než v minulosti. Pokud USA nezvýší své investice do školství, vědy, techniky a infrastruktury, budou tyto nepříznivé trendy pokračovat.

Obamovo poselství však ztratilo kontakt s realitou ve chvíli, kdy prezident upřel pozornost na rozpočtový schodek. Připustil, že fiskální politika z poslední doby vyslala USA na neudržitelnou trajektorii rostoucího veřejného dluhu, a prohlásil, že pro fiskální stabilitu je nyní nezbytné posunout se směrem k rozpočtové vyváženosti. A proto vyzval k pětiletému zmrazení toho, co americká vláda označuje za nevojenské výdaje „ponechané na volném uvážení“.

Problém tkví v tom, že více než polovina těchto výdajů je určena na školství, vědu a techniku a infrastrukturu – tedy na oblasti, o nichž Obama krátce předtím tvrdil, že by se měly posílit. Prezident nejprve Američanům sdělil, jak důležité jsou vládní investice pro moderní růst, a pak slíbil, že tyto výdaje na pět let zmrazí!

Politici často mění své sdělení od jednoho projevu ke druhému, ale jen málokdy si tak křiklavě protiřečí v jediném projevu. Tento rozpor jen zvýrazňuje smutnou a sebezničující podstatu amerických rozpočtových politik v posledních 25 letech a s největší pravděpodobností i v letech nadcházejících. Na jedné straně musí americká vláda více investovat do podpory hospodářské konkurenceschopnosti. Na druhé straně jsou americké daně chronicky příliš nízké, než aby se z nich daly financovat vládní investice na potřebné úrovni.

Americká fiskální realita vyšla bolestně najevo dva dny po Obamově projevu v nové studii Kongresového rozpočtového úřadu (CBO), která odhalila, že letošní rozpočtový schodek dosáhne téměř 1,5 bilionu dolarů – taková částka je téměř nepředstavitelná dokonce i pro tak velkou ekonomiku, jako je ta americká. Schodek blížící se k 10% HDP představuje horu dluhů, které ohrožují americkou budoucnost.

Ze studie CBO také jasně vyplynulo, že prosincová dohoda o daňových škrtech, kterou Obama uzavřel s republikánskou opozicí, vědomě a záměrně vedla k prudkému zvýšení rozpočtového schodku. Platnost nejrůznějších daňových škrtů zavedených z iniciativy George W. Bushe měla vypršet na konci roku 2010. Obama a republikáni se však dohodli, že ponechají tyto škrty v platnosti ještě nejméně dva roky (a nyní je pravděpodobné, že zůstanou v platnosti i poté), čímž se daňové příjmy v letošním roce sníží o 350 miliard dolarů a v roce 2012 také. Součástí balíku byly i daňové škrty pro nejbohatší Američany.

Pravda o dnešní americké politice je prostá. Stěžejní politickou agendou pro lídry obou politických stran jsou daňové škrty, zejména pro bohaté. Obě politické strany i Bílý dům by raději škrtaly daně, než vynakládaly více peněz na školství, vědu a techniku a infrastrukturu. Vysvětlení je nasnadě: nejbohatší domácnosti financují politické kampaně. Obě strany proto uspokojují jejich přání.

V důsledku toho patří celkové daňové příjmy Spojených států vyjádřené jako podíl na národním důchodu k nejnižším ze všech vysokopříjmových zemí – činí zhruba 30%, zatímco v Evropě je to asi 40%. Třicet procent HDP však nestačí k pokrytí potřebných výdajů na zdravotnictví, školství, vědu a techniku, sociální zabezpečení, infrastrukturu a další životně důležité sféry vládní zodpovědnosti.

Jedna rozpočtová oblast by se nicméně seškrtat mohla a měla: vojenské výdaje. I kdyby se však notně přemrštěný vojenský rozpočet Spojených států výrazně snížil (čemuž politici z obou stran vzdorují), nové daně bude stále zapotřebí zavést.

Hospodářské a sociální důsledky generaci trvajících daňových škrtů jsou zřejmé. Amerika ztrácí mezinárodní konkurenceschopnost, zanedbává své chudé – každé páté americké dítě vězí v pasti chudoby – a zanechává své mladé generaci horu dluhů. Navzdory vzletné rétorice Obamovy administrativy nesvědčí prezidentovy fiskální návrhy o seriózní snaze tyto problémy řešit. Něco takového by totiž vyžadovalo zvýšení daní a tudy – jak v roce 1992 zjistil George H. W. Bush – cesta ke znovuzvolení nevede.