Od vítězství Ameriky ve studené válce se její globální hegemonie opírá o tři pilíře: ekonomickou moc, vojenskou sílu a obrovskou schopnost vyvážet svou populární kulturu. Nedávný nástup dalších mocností – Evropské unie, Číny, Indie a Ruska usilujícího o oživení svého ztraceného postavení – americkou schopnost jednostranně formovat dění podemlel.

Přesto Amerika zůstává zdaleka nejmocnější zemí světa; úpadek její moci se více než k nástupu konkurentů váže k tomu, jak nekompetentně moc používá. Neutěšené postavení Ameriky jde na vrub „sebevražednému státnictví“ amerických lídrů, abychom použili jadrného označení Arnolda Toynbeeho pro to, co považoval za zásadní příčinu rozpadu impérií.

Podívejme se na Střední východ. Nic neodhaluje oslabení Spojených států v regionu lépe než kontrast mezi střízlivým americkým použitím moci v první válce v Zálivu roku 1991 a arogancí a podvodností dnešní irácké války.

Roku 1991 Amerika vybudovala nejpůsobivější mezinárodní koalici od druhé světové války a vedla ji do zcela legitimní války, jejímž cílem bylo obnovení regionální rovnováhy po invazi Saddáma Husajna do Kuvajtu. Roku 2003 Amerika poté, co se oháněla nepravdivými tvrzeními, vstoupila do války bez svých transatlantických spojenců. Tímto konáním USA začaly naplňovat absurdní velestrategii, jejímž cílem nebylo nic menšího než zároveň odstranit irácký tyranský režim, přestavět celý Střední východ, zničit al-Káidu a napomoci tomu, aby se napříč arabským světem uchytila demokracie.

Výsledkem je naprostý nezdar: vojenská porážka a hluboký propad amerického mravního postavení. Místo aby radikální islám podkopaly, USA jej legitimovaly, a to v Iráku i mimo něj. Budoucnost regionu teď nebude formovat demokracie, nýbrž násilný střet mezi šíity a sunnity, jenž irácká válka vyvolala. Právě tato muslimská občanská válka umožňuje al-Káidě rekrutovat širší okruh nováčků.

Vzhledem k tomu, že Irák se pravděpodobně stane první arabskou zemí ovládanou šíity, a zapojí se tak do rozpínajícího se šíitského íránského impéria, američtí sunnitští spojenci v regionu teď považují USA za nespolehlivé. Ba USA se prakticky přičítá spoluvina za vyvolání kolosálního zvratu v islámském osudu, totiž šíitského obrození. Srdci arabských spojenců Ameriky není právě blízké ani evangelium demokracie, neboť výzvy k demokratizaci pouze povzbudily islamisty ke zpochybňování stávajících mocenských elit.

Násilný islámský fundamentalismus má nepochybně hlubší kořeny v blednoucím příslibu arabského nacionalismu. Pomýlené demokratické poselství Ameriky ovšem vedlo k tomu, že se jí odcizili jak konzervativní regionální spojenci, poněvadž USA daly novou chuť do života politickému islámu, který může využívat volební urny jako cestu k moci, tak islamisté, jejichž volební zisky USA pak odmítají.

Nejhrubější strategická chyba Ameriky na Středním východě se zřejmě týká vzestupu íránské moci. Zničením Iráku coby vyvažující regionální síly uštědřily USA značnou ránu svým tradičním spojencům v Perském zálivu, jimž Irák sloužil jako bariéra proti íránským ambicím. Amerika na stříbrném podnose nabídla Íránu strategická aktiva, která si Chomejního revoluce nedokázala vydobýt ani za osm let války proti Saddámovi, ani neúspěšnými pokusy exportovat islámskou revoluci napříč regionem. Obdobně platí, že íránský jaderný program nabral na obrátkách díky tamnímu pocitu beztrestnosti po kolosálním nezdaru americké koncepce „preventivní války“ v Iráku.

Katastrofální vojenská zkušenost USA v Iráku způsobila jejich strategické zmenšení. Irák se nyní stal Boží hrací plochou a Amerika může doufat, že tu zajistí špetku stability, jedině s pomocí dalších regionálních mocností. USA nicméně na Středním východě zůstanou nejvlivnějším externím hráčem, neboť jejich selhání je nezdarem vůdčích schopností, nikoli skutečné moci. Pokořena vojenskou porážkou, Amerika může oživit svůj regionální význam, jedině pokud se vystříhá hříchu arogance a naučí se být vůdcem, aniž by se snažila dominovat.

To vyžaduje zaangažování revolučních sil, jako je Írán a Sýrie, neostrakizování, nýbrž respektování těch islamistických hnutí, která se zřekla džihádismu ve prospěch politické účasti, a vedení mezinárodní aliance usilující o arabsko-izraelský mír na základě iniciativy Arabské ligy.

Vskutku, paradox zhoubných amerických politik v Iráku tkví v tom, že vytvořily příznivé podmínky pro arabsko-izraelský mír, neboť vzestup Íránu a hrozba ničivé fundamentalistické vlny přitáhly arabské myšlení k naléhavosti urovnání s Izraelem. Palestinská otázka není zdrojem všech neduhů Středního východu, ale její rozřešení by dramaticky zlepšilo postavení Ameriky mezi Araby. Ještě důležitější je, že by Íránu vzalo schopnost spojovat všeobecné islámské a arabské otázky se svými vlastními hegemonickými ambicemi.