NEW YORK – Jednou se na 8. srpen 2008 možná bude vzpomínat jako na první den postamerické éry. Anebo se snad bude připomínat jako další „sputnikovský moment“, kdy si lidé v Americe uvědomili, tak jako při sovětském průniku do kosmu v roce 1957, že jejich vlast ztratila půdu pod nohama a že je načase, aby se Spojené státy daly dohromady.

O síle a symbolice zahajovacích slavností pekingských olympijských her 8. srpna nebylo pochyb. Multimediálnímu spektáklu se zdařilo mnohem víc než jen nastínit pět tisíc let dějin Číny; byl vyjádřením toho, že Čína je vyspělou civilizací, která žádá své oprávněné a zasloužené místo v globální hierarchii.

Pochybovat se nedalo ani nad symbolikou záběrů prezidenta Bushe, když zvesela mával ze svého místa na tribunách, zatímco čínský prezident Chu Ťin-tchao seděl za čímsi, co připomínalo spíš trůn. Jen těžko si lze představit, že by čínská vláda, posedlá každou drobností diplomatického protokolu, takto křiklavý obrázek propadu Ameriky vůči Říši středu, jíž dluží 1,4 bilionu dolarů, nezinscenovala. A jen těžko si lze představit, že by takovéto vzájemné postavení přijal Franklin Roosevelt či Ronald Reagan.

Ve chvíli, kdy Bush mával z ochozů, podnikalo Rusko invazi do Gruzie, nejbližšího spojence Ameriky na Kavkaze. Ruské poselství ostatním zemím v někdejším sovětském světě, které tíhnou k Západu, bylo jasné: Amerika vás ochránit nedokáže.

Hrozivé je, že Rusové zřejmě měli pravdu. Jednak je pro Ameriku těžké nasazovat síly ve světě kvůli zabřednutí v Iráku, jednak se zkombinovalo americké narůstající zadlužení, konflikty s přáteli i nepřáteli, neexistence zřetelné strategie pro měnící se časy a zdánlivá neschopnost politického systému USA začít jednat tak, aby se tyto potíže vyřešily, a výsledkem je proměna Ameriky v upachtěného obra.

Svět je dnes od Íránu přes Dárfúr a Zimbabwe až po Gruzii svědkem důsledků rašícího postamerického světa a nejde vůbec o hezkou podívanou. Přestože si všichni ceníme vzestupu nových mocností, jako je Čína a Indie, teprve se uvidí, zda se tyto země stanou natolik vlídnými velmocemi, jakou byla v posledním půlstoletí, navzdory všem svým chybám, Amerika.

Do Afriky se vrací neokolonialismus, globální projekt lidských práv je na ústupu a světový systém obchodu silně ztrácí na své otevřenosti. Brutální diktátoři unikají bez trestu, protože jejich zájmy chrání velmoci sázející na jejich přírodní zdroje. Zvrátit tento trend není jen v zájmu Ameriky, ale v zájmu světa.

Má-li k tomu dojít, Američané musí rozpoznat a vyřešit velké výzvy, jimž Spojené státy čelí, přičemž je třeba začít odspoda nahoru. Důležitými kroky v tomto směru by bylo napravit americkou strukturu financování předvolebních kampaní, oživit nesmírně nerovnou a často skomírající americkou soustavu školství, vybudovat systém přistěhovalectví, který prostřednictvím rychlé cesty k americkému občanství aktivně přitáhne nejtalentovanější lidi z celého světa a vytvořit národní energetickou politiku, která přivede USA mnohem rychleji k energetické nezávislosti.

Úsilí o znovuvytvoření tradičního zahraničněpolitického konsenzu obou amerických partají by rovněž USA proměnilo v mnohem předvídatelnějšího partnera přátel a spojenců po celém světě. Amerika musí být váženým partnerem, aby dokázala povzbudit mocnosti na vzestupu, jako je Indie a Čína, k přebírání konstruktivnější role v mezinárodních záležitostech.

Svět ještě na postamerickou éru není připraven; země jako Čína a Indie musí hrát mnohem větší úlohu při posilování stávajících institucí světového míru, a kde to bude zapotřebí, při budování nových, které dokážou po celém světě prosazovat pozitivní agendu bezpečnosti, důstojnosti, práv a prosperity.

Světové společenství tak daleko ještě není, a než tam dospěje, svět bude potřebovat nový typ amerického lídra – lídra schopného podnítit Američany k nápravě vlastních problémů a ke spolupráci s partnery po celém světě na prosazování společného programu, který bude tak smělý a progresivní jako řád, jenž se před 60 lety zrodil z popela druhé světové války.

Na pekingskou olympiádu by se mohlo vzpomínat jako na nový „sputnikovský moment“ pro USA, který zemi pobídl, aby se měnícímu se světu postavila čelem. Toho však Amerika může dosáhnout jedině uznáním velkých výzev, jež před ní stojí, a podniknutím smělých kroků k jejich překonání, a to jak na domácí scéně, tak se spojenci v zahraničí.