Za všeobecné debaty o „zelených výhoncích“ ekonomického oživení americké banky potlačují snahy o jejich regulaci. Politici sice hovoří o svém odhodlání regulaci reformovat, aby se zabránilo opakování krize, ale jde o oblast, kde se ďábel skutečně ukrývá v podrobnostech – a banky nasadí veškeré své zbylé síly, aby si zajistily dostatek prostoru pro zachování kurzu, který udržovaly v minulosti.
Starý systém bankám (ne-li jejich akcionářům) vyhovoval, takže proč by měly vítat změnu? Ostatně úsilí na jejich záchranu se úvahami o formě finanční soustavy, již bychom po krizi chtěli mít, zaobíralo tak málo, že skončíme s bankovní soustavou, která bude mít menší konkurenční schopnost a v níž banky, které byly příliš velké, než aby se nechaly padnout, budou ještě větší.
Už dlouho se ví, že ty z amerických bank, které jsou příliš velké, než aby zkrachovaly, jsou také příliš velké na to, aby se daly řídit. To je jeden z důvodů, proč výsledky několika z nich jsou tak žalostné. Když zkrachují, vláda nachystá finanční restrukturalizaci a zajistí pojištění vkladů, čímž získá zájem na jejich budoucnosti. Úředníci vědí, že budou-li čekat příliš dlouho, banky nad hrobem či oživlé mrtvoly bank – domy s nízkou nebo nulovou čistou hodnotou, k nimž se ovšem přistupuje, jako by šlo o vitální ústavy – budou pravděpodobně „sázet na vzkříšení“. Pustí-li se do vysokých sázek, buď vyhrají a výnosy si odnesou, anebo propadnou a účet převezme vláda.
To není pouhá teorie, ale ponaučení, které jsme si za vysokou cenu odnesli z krize stavebních spořitelem v 80. letech. Když bankomat ohlásí „nedostatek prostředků“, vláda nechce, aby to znamenalo, že na mizině není váš účet, ale banka, a tak zasáhne dřív, než se pokladna vyprázdní. Finanční restrukturalizace obvykle smete akcionáře a novými akcionáři se stanou držitelé dluhopisů. Někdy vláda musí přidat dodatečné finanční prostředky anebo musí být ochotný zkrachovalou banku převzít nový investor.
Obamova vláda ale zavedla novou koncepci: ústav příliš velký na finanční restrukturalizaci. Vláda tvrdí, že by nastalo peklo na Zemi, kdybychom s těmito velkými bankami chtěli hrát hru podle běžných pravidel. Trhy by prý zpanikařily. Takže se nemůžeme dotknout nejen majitelů dluhopisů, ale dokonce ani akcionářů – třebaže valná část zbývající hodnoty těchto akcií nereflektuje nic víc než sázku na vládní pomoc.
Myslím, že jde o mylný úsudek. Domnívám se, že Obamova vláda podlehla politickému tlaku a zastrašování ze strany velkých bank. Vláda si v důsledku toho plete finanční záchranu bankéřů a jejich akcionářů s finanční záchranou bank.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Restrukturalizace dává bankám šanci na nový začátek: noví potenciální investoři (ať už držitelé kmenových akcií nebo dlužních instrumentů) budou mít větší důvěru, ostatní banky budou ochotnější jim půjčovat a ony budou ochotnější půjčovat ostatním. Držitelé dluhopisů na spořádané restrukturalizaci vydělají, a pokud je hodnota aktiv skutečně vyšší, než je přesvědčen trh (a vnější analytici), právě oni nakonec sklidí výtěžky.
Jisté je však to, že současné i budoucí náklady Obamovy strategie jsou velice vysoké – a doposud nedosáhla svého omezeného cíle oživit úvěry. Daňový poplatník musel vysolit miliardy a další miliardy vydal za garance – účty, jejichž splatnost pravděpodobně v budoucnu ještě přijde.
Přepisovat pravidla tržního hospodářství – způsobem, který prospívá těm, kdo celé globální ekonomice způsobili tolik strastí – je horší než jen finančně nákladné. Většina Američanů to pokládá za hrubě nespravedlivé, zejména když viděli, jak banky přelily miliardy, které jim měly dát možnost oživit úvěrování, do výplat přemrštěných odměn a dividend. Roztrhat společenskou smlouvu je něco, co by se nemělo dělat lehkovážně.
Tato nová forma falešného kapitalismu, kde se ztráty socializují a zisky privatizují, je ale odsouzena k nezdaru. Pobídky jsou pokřivené. Neexistuje tržní kázeň. Banky, které se pokládají za příliš velké, než aby se restrukturalizovaly, vědí, že mohou beztrestně hazardovat – a za situace, kdy Federální rezervní systém nabízí prostředky za téměř nulové úrokové sazby, je k tomu po ruce financí víc než dost.
Někteří lidé tento nový ekonomický režim nazvali „socialismem s americkými rysy“. Jenže socialismus se stará o obyčejné jedince. Naproti tomu Spojené státy poskytují jen málo pomoci milionům Američanů, kteří přicházejí o bydlení. Pracující, kteří ztratí zaměstnání, dostanou jen 39 týdnů omezených dávek v nezaměstnanosti a pak jsou ponecháni svému osudu. A většina z těch, kdo ztratí práci, přijde také o zdravotní pojištění.
Amerika bezprecedentně rozšířila svou sociální síť pro firmy, od komerčních bank přes investiční banky a pojišťovny až po automobilky a konec je v nedohlednu. To ve skutečnosti není socialismus, ale rozšíření dlouhotrvajícího sociálního blaha pro firmy. Bohatí a mocní se obracejí na vládu o pomoc, kdykoli to jen lze, zatímco nuzní lidé mají jen nepatrnou sociální ochranu.
Banky příliš velké, než aby padly, je zapotřebí rozbít; neexistují žádné důkazy, že tyto kolosy zajišťují sociální přínosy, které by byly úměrné k nákladům, jež na ostatní uvalují. A pokud je nerozbijeme, pak musíme výrazně omezit jejich konání. Nesmějí mít možnost dělat to, co dělaly v minulosti – hazardovat na účet ostatních.
To poukazuje na další problém amerických bank, které jsou příliš velké na krach i restrukturalizaci: jsou přespříliš politicky vlivné. Jejich lobbistické snahy se osvědčily, když si nejprve vymohly deregulaci a pak přiměly daňové poplatníky, aby uhradili sanaci ztrát. Dělají si naději, že by lobbování mohlo zabrat znovu a zajistit jim volnost, aby si mohly dělat, co chtějí, bez ohledu na rizika pro daňové poplatníky a ekonomiku. Nemůžeme si dovolit, aby to tak dopadlo.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In the United States and Europe, immigration tends to divide people into opposing camps: those who claim that newcomers undermine economic opportunity and security for locals, and those who argue that welcoming migrants and refugees is a moral and economic imperative. How should one make sense of a debate that is often based on motivated reasoning, with emotion and underlying biases affecting the selection and interpretation of evidence?
To maintain its position as a global rule-maker and avoid becoming a rule-taker, the United States must use the coming year to promote clarity and confidence in the digital-asset market. The US faces three potential paths to maintaining its competitive edge in crypto: regulation, legislation, and designation.
urges policymakers to take decisive action and set new rules for the industry in 2024.
The World Trade Organization’s most recent ministerial conference concluded with a few positive outcomes demonstrating that meaningful change is possible, though there were some disappointments. A successful agenda of reforms will require more members – particularly emerging markets and developing economies – to take the lead.
writes that meaningful change will come only when members other than the US help steer the organization.
Za všeobecné debaty o „zelených výhoncích“ ekonomického oživení americké banky potlačují snahy o jejich regulaci. Politici sice hovoří o svém odhodlání regulaci reformovat, aby se zabránilo opakování krize, ale jde o oblast, kde se ďábel skutečně ukrývá v podrobnostech – a banky nasadí veškeré své zbylé síly, aby si zajistily dostatek prostoru pro zachování kurzu, který udržovaly v minulosti.
Starý systém bankám (ne-li jejich akcionářům) vyhovoval, takže proč by měly vítat změnu? Ostatně úsilí na jejich záchranu se úvahami o formě finanční soustavy, již bychom po krizi chtěli mít, zaobíralo tak málo, že skončíme s bankovní soustavou, která bude mít menší konkurenční schopnost a v níž banky, které byly příliš velké, než aby se nechaly padnout, budou ještě větší.
Už dlouho se ví, že ty z amerických bank, které jsou příliš velké, než aby zkrachovaly, jsou také příliš velké na to, aby se daly řídit. To je jeden z důvodů, proč výsledky několika z nich jsou tak žalostné. Když zkrachují, vláda nachystá finanční restrukturalizaci a zajistí pojištění vkladů, čímž získá zájem na jejich budoucnosti. Úředníci vědí, že budou-li čekat příliš dlouho, banky nad hrobem či oživlé mrtvoly bank – domy s nízkou nebo nulovou čistou hodnotou, k nimž se ovšem přistupuje, jako by šlo o vitální ústavy – budou pravděpodobně „sázet na vzkříšení“. Pustí-li se do vysokých sázek, buď vyhrají a výnosy si odnesou, anebo propadnou a účet převezme vláda.
To není pouhá teorie, ale ponaučení, které jsme si za vysokou cenu odnesli z krize stavebních spořitelem v 80. letech. Když bankomat ohlásí „nedostatek prostředků“, vláda nechce, aby to znamenalo, že na mizině není váš účet, ale banka, a tak zasáhne dřív, než se pokladna vyprázdní. Finanční restrukturalizace obvykle smete akcionáře a novými akcionáři se stanou držitelé dluhopisů. Někdy vláda musí přidat dodatečné finanční prostředky anebo musí být ochotný zkrachovalou banku převzít nový investor.
Obamova vláda ale zavedla novou koncepci: ústav příliš velký na finanční restrukturalizaci. Vláda tvrdí, že by nastalo peklo na Zemi, kdybychom s těmito velkými bankami chtěli hrát hru podle běžných pravidel. Trhy by prý zpanikařily. Takže se nemůžeme dotknout nejen majitelů dluhopisů, ale dokonce ani akcionářů – třebaže valná část zbývající hodnoty těchto akcií nereflektuje nic víc než sázku na vládní pomoc.
Myslím, že jde o mylný úsudek. Domnívám se, že Obamova vláda podlehla politickému tlaku a zastrašování ze strany velkých bank. Vláda si v důsledku toho plete finanční záchranu bankéřů a jejich akcionářů s finanční záchranou bank.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Restrukturalizace dává bankám šanci na nový začátek: noví potenciální investoři (ať už držitelé kmenových akcií nebo dlužních instrumentů) budou mít větší důvěru, ostatní banky budou ochotnější jim půjčovat a ony budou ochotnější půjčovat ostatním. Držitelé dluhopisů na spořádané restrukturalizaci vydělají, a pokud je hodnota aktiv skutečně vyšší, než je přesvědčen trh (a vnější analytici), právě oni nakonec sklidí výtěžky.
Jisté je však to, že současné i budoucí náklady Obamovy strategie jsou velice vysoké – a doposud nedosáhla svého omezeného cíle oživit úvěry. Daňový poplatník musel vysolit miliardy a další miliardy vydal za garance – účty, jejichž splatnost pravděpodobně v budoucnu ještě přijde.
Přepisovat pravidla tržního hospodářství – způsobem, který prospívá těm, kdo celé globální ekonomice způsobili tolik strastí – je horší než jen finančně nákladné. Většina Američanů to pokládá za hrubě nespravedlivé, zejména když viděli, jak banky přelily miliardy, které jim měly dát možnost oživit úvěrování, do výplat přemrštěných odměn a dividend. Roztrhat společenskou smlouvu je něco, co by se nemělo dělat lehkovážně.
Tato nová forma falešného kapitalismu, kde se ztráty socializují a zisky privatizují, je ale odsouzena k nezdaru. Pobídky jsou pokřivené. Neexistuje tržní kázeň. Banky, které se pokládají za příliš velké, než aby se restrukturalizovaly, vědí, že mohou beztrestně hazardovat – a za situace, kdy Federální rezervní systém nabízí prostředky za téměř nulové úrokové sazby, je k tomu po ruce financí víc než dost.
Někteří lidé tento nový ekonomický režim nazvali „socialismem s americkými rysy“. Jenže socialismus se stará o obyčejné jedince. Naproti tomu Spojené státy poskytují jen málo pomoci milionům Američanů, kteří přicházejí o bydlení. Pracující, kteří ztratí zaměstnání, dostanou jen 39 týdnů omezených dávek v nezaměstnanosti a pak jsou ponecháni svému osudu. A většina z těch, kdo ztratí práci, přijde také o zdravotní pojištění.
Amerika bezprecedentně rozšířila svou sociální síť pro firmy, od komerčních bank přes investiční banky a pojišťovny až po automobilky a konec je v nedohlednu. To ve skutečnosti není socialismus, ale rozšíření dlouhotrvajícího sociálního blaha pro firmy. Bohatí a mocní se obracejí na vládu o pomoc, kdykoli to jen lze, zatímco nuzní lidé mají jen nepatrnou sociální ochranu.
Banky příliš velké, než aby padly, je zapotřebí rozbít; neexistují žádné důkazy, že tyto kolosy zajišťují sociální přínosy, které by byly úměrné k nákladům, jež na ostatní uvalují. A pokud je nerozbijeme, pak musíme výrazně omezit jejich konání. Nesmějí mít možnost dělat to, co dělaly v minulosti – hazardovat na účet ostatních.
To poukazuje na další problém amerických bank, které jsou příliš velké na krach i restrukturalizaci: jsou přespříliš politicky vlivné. Jejich lobbistické snahy se osvědčily, když si nejprve vymohly deregulaci a pak přiměly daňové poplatníky, aby uhradili sanaci ztrát. Dělají si naději, že by lobbování mohlo zabrat znovu a zajistit jim volnost, aby si mohly dělat, co chtějí, bez ohledu na rizika pro daňové poplatníky a ekonomiku. Nemůžeme si dovolit, aby to tak dopadlo.