Friday, October 24, 2014
0

Druhý Zlatý věk Ameriky

Nejbohatším kongresovým obvodem v USA je luxusní Upper East Side v New Yorku s ročním příjmem 41 151 dolarů na hlavu. Naopak nejchudší kongresový obvod, obývaný převážně hispánskými imigranty a s ročním příjmem 6 997 dolarů na obyvatele, se nachází v Los Angeles. V roce 1973 dosahovaly roční příjmy v nejchudší pětině rodin v průměru 13 240 (dnešních) dolarů; v roce 2000 byly průměrné roční příjmy téže skupiny stejné: 13 320 dolarů. Naproti tomu nebohatších pět procent amerických rodin dalo v roce 1973 dohromady v průměru 149 150 dolarů, zatímco v roce 2002 top bylo už 254 840 dolarů. Nárůst nerovnosti tak stačil k tomu, aby bohatým vzrostly příjmy o celé dvě třetiny, zatímco příjmy střední vrstvy společnosti porostly jen o deset procent a příjmy nejslabší ekonomické skupiny nenarostly vůbec.

Pro nezasvěcence je na rostoucí nerovnosti v Americe nejzvláštnější asi to, že Američané proti ní vesměs nenamítají. Přitom společnost, kde je rozvrstvení příjmů nerovnoměrné, je na tom hůře než společnost, kde jsou příjmy víceméně rovné. Deset tisíc dolarů navíc se v domácnosti multimilionáře nijak zvlášť neprojeví, ovšem chybí-li deset tisíc dolarů středostavovské rodině, dokáže to jejím rozpočtem pěkně zamávat.

Budeme-li se řídit utilitářským principem nositele Nobelovy ceny Jamese Buchanana - tedy že prosperita společnosti se má hodnotit tak, že si představíme, že máme stejnou šanci být bohatým i chudým -, je snadné konstatovat, že čím je společnost rovnější, tím je lépe sociálně i ekonomicky uspořádána. Odtud je pak už jen krůček k tvrzení - za předpokladu, že přerozdělující daně nezpomalují hospodářský růst -, že pokud dochází k nárůstu nerovnosti, je povinností vlády zdanit bohaté a přesunem těchto peněz chudým tento nárůst vykompenzovat.

Hlavní politický proud však nijak nevolá po prudkém zvýšení progresivity daně z příjmu. Dokonce i na jeho levém křídle je nejodvážnějším požadavkem to, aby bohatí přispěli ,,spravedlivým dílem" na pokrytí vládních výdajů.

Erskine Bowle, kandidát na senátora za Severní Karolínu a za Clintona náčelník generálního štábu, byl v posledních volbách pokládán za nerozumného troufalce, když nenavrhoval zvýšení přerozdělujících daní a prioritu viděl ne v dalších škrtech v nejvyšší mezní daňové sazbě, ale v tom, aby federální vláda platila za léky na předpis. Co se stalo? Bowle prohrál.

V podstatě nikdo z hlavního proudu americké politiky neprotestuje proti zrušení dědické daně, což je politický krok, díky němuž se bohatství bude moci dále koncentrovat bez vyrovnávacího zisku na straně nabídky. Clintonův poradce pro hospodářskou politiku Gene Sperling kdysi napsal, že poradcům, kteří svým kongresmanům tvrdí, že zrušení dědické daně, ,,... které bude stát desítky miliard dolarů..., prospěje jen několika tisícům rodin", se vesměs dostává odpovědi, ,,to je sice možná pravda, ale aspoň jednoho člena každé z nich jsem potkal na své poslední dobročinné sbírce".

Není pravda, že ke zrychlení hospodářského růstu bylo zapotřebí výrazného zvýšení příjmové nerovnosti. K tomuto zvýšení totiž docházelo v letech 1973 až 1995 - tedy v období, kdy růst americké ekonomiky byl od doby velké hospodářské krize vůbec nejpomalejší. Není pravda, že zvýšení příjmů u středních vrstev stačilo k tomu, aby se voliči hlavních stran začali chovat velkoryseji k tomu, co se děje u jejich obchodních magnátů. S výjimkou posledních pěti let bylo zvýšení příjmů středních vrstev tak zanedbatelné, že snad ani nelze diskutovat o tom, že se dnes lidem žije lépe než jejich rodičům.

Proč tedy zvyšující se příjmová nerovnost Američany neznepokojuje? Zčásti proto, že většině Američanů nedochází, co se děje. Podle jedné ankety si 19 procent Američanů myslí, že se svými příjmy patří mezi jedno procento lidí s nejvyšším příjmem, a dalších 20 procent doufá, že se mezi ně jednou dostane.

Kdesi v hloubi americké ideologie a kultury se nachází soubor zásad a přístupů: přesvědčení, že zítřek bude jasnější než dnešek, že toho, co člověk dosáhne, může dosáhnout vlastníma rukama, že každý se má spoléhat sám na sebe, a ne na stát, že lidé mohou jít za lepším živobytím přes hory přes doly a že ti, kdo uspějí, svých úspěchů dosáhli nikoli díky štěstí a korupci, ale přípravou a pílí. To jsou kréda, jež sociální demokracii neprospívají.

Dvě generace po roce 1933 se Amerika v mnohém podobala evropské sociální demokracii. Za tímto zarážejícím ,,neamerickým" přístupem k přerozdělování stojí nejspíše otřesy způsobené velkou hospodářskou krizí a reakce na Rooseveltovu ekonomickou politiku New Deal. Ale desetiletému děcku v době, kdy byl Franklin Roosevelt zvolen prezidentem, je dnes osmdesát. Vzpomínky na hospodářskou krizi mizí. Vypadá to tedy, že se začíná prosazovat mohem starší a trvalejší princip americké ideologie, kultury a politické ekonomie - nazvěme jej Zlatým věkem. Nerovnost tak, zdá se, patří k Americe stejně jako její apple pie.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured