12

Americká politická recese

BERKELEY – Pravděpodobnost, že Spojené státy budou příští rok v recesi, je teď asi 36%. Důvod je ryze politický: polarizace stran dosahuje dříve nevídaných úrovní a hrozí, že jejím přičiněním hospodářství USA přepadne přes „fiskální útes“ – automatický nárůst daní a výdajových škrtů, který nabude účinnosti na začátku roku 2013, pokud se demokraté a republikáni nedohodnou na změně.

Před více než stoletím, během prvního Pozlaceného věku, byla americká politika rovněž ostře polarizovaná. Trhacím psem republikánů byl v roce 1896 budoucí prezident Theodore Roosevelt. Demokratického kandidáta Williama Jenningse Bryana očerňoval jako pouhou loutku zlovolného illinoiského guvernéra Johna Petera Altgelda.

Roosevelt prohlásil, že Bryan „by byl jako hlína v rukou hrnčíře pod vychytralou nadvládou onoho ambiciózního a bezskrupulózního komunisty z Illinois“. „Nevázaná ražba stříbrných“ by podle něj „nebyla ničím jiným než krokem k obecnému socialismu, jenž představuje stěžejní doktrínu jeho politických názorů“. Společně s Altgeldem „usilují o svržení… základních politik, jimiž se vláda řídí od svého založení.“

Taková vyjádření jsou stejně vyhrocená jako jazyk dneška – a pronesl je muž, který se krátce nato stal viceprezidentem (a později prezidentem, když by spáchán atentát na Williama McKinleyho). Slyšeli jsme texaského guvernéra Ricka Perryho nepřímo vyzývat k lynčování jeho republikánského spolustraníka, předsedy americké centrální banky Bena Bernankeho, kdyby se vydal do Texasu. Sledovali jsme kansaského státního tajemníka Krise Kobacha, když prověřoval možnost vyškrtnout prezidenta Baracka Obamu z hlasovacích lístků v Kansasu, protože podle Kobacha „není rozeným občanem“ USA.

Perry ani Kobach se však nejspíš nikdy nestanou prezidenty USA, zatímco Theodore Roosevelt nebyl pouhý partajník. S radostí uzavíral s demokraty dohody – aby se dostal do čela nejen Republikánské strany, ale i Progresivní koalice, jíž se účastnili zástupci obou stran, a snažil se obě síly spřáhnout nebo mezi nimi kormidlovat tam a zpět, aby dosahoval legislativních a politických cílů.

Obama se obecně drží bezpečnostní politiky Ronalda Reagana (z jeho druhého funkčního období), výdajové politiky George H.W. Bushe, daňové politiky Billa Clintona, finančně regulatorní politiky nadstranické Skupiny od jezera Squam, Perryho přistěhovalecké politiky, klimatické politiky Johna McCaina a zdravotnické politiky Mitta Romneyho (přinejmenším z doby, kdy byl Romney guvernérem Massachusetts). Přesto se mu nedostává téměř žádné podpory republikánů pro jejich vlastní politiky.

Podobně jako už dřív Clintonovi se ani Obamovi nedaří přesvědčit republikánské senátory, například Susan Collinsovou, aby hlasovala pro svá vlastní pravidla financování kampaní, McCaina, aby hlasoval pro svou vlastní politiku ochrany klimatu, a což je nejsměšnější, Romneyho, aby podpořil svůj vlastní zdravotnický program. Ani republikánského kandidáta na viceprezidenta Paula Ryana se mu nepodařilo přesvědčit, aby souhlasil se svými vlastními návrhy na regulaci výdajů v programu Medicare.

Má to zřejmé důvody. Velká část republikánské základny, včetně mnoha největších sponzorů strany, je přesvědčena, že každý demokratický prezident je nelegitimní nepřítel Ameriky, takže cokoli takový držitel úřadu předestře, musí být špatně a je nutné to překazit. Přitom u Obamy jsou o tom republikánské kádry přesvědčeny ještě víc, než bývaly u Clintona.

Tento názor zjevně ovlivňuje republikánské funkcionáře, již se bojí partajní hydry, která dodává dobrovolníky do kampaní a umí otevírat peněženky. Navíc od zvolení Clintona v roce 1992 jsou špičky Republikánské strany přesvědčené, že kdykoli je v Bílém domě demokrat, je pro ně nejlepší cestou k volebnímu úspěchu vyvolání patu na důkaz neschopnosti vlády jednat.

Právě s tím republikáni kalkulovali v letech 2011-2012. Listopadové volby ovšem rovnováhu moci v systému americké vlády nezměnily: Obama zůstává prezidentem, republikáni mají nadále pod kontrolou sněmovnu reprezentantů a demokraté ovládají senát.

Je zajisté možné, že se republikánští zákonodárci svým šéfům vzepřou a prohlásí, že kandidovali proto, aby se podíleli na vládě, ne aby ochromovali vládu v naději, že to straně po příštích volbách přinese tolik moci, aby dokázala vládnout dle libosti. Je možné, že republikánští lídři jako poslanci John Boehner a Eric Cantor a senátor Mitch McConnell usoudí, že jejich obstrukční postoj se neosvědčil. Snad si povšimnou, že ačkoliv v důsledku finanční krize, pro niž pomohli připravit živnou půdu, zůstává ekonomika hluboce otřesená a deprimovaná, Obamovy politiky jsou zatím nejúspěšnější ze všech předních vyspělých zemí, a dospějí k závěru, že Obama je relativně dobrý prezident, který si zaslouží podporu.

Ale raději s tím nepočítejte. Momentálně všichni vysoce postavení politici v Americe říkají svým oblíbencům v médiích, že jsou přesvědčeni, že kompromisu ohledně „fiskálního útesu“ bude dosaženo do konce prosince. Jenže to svým favoritům mezi novináři říkají, jelikož si myslí, že za dnešní pesimismus by jim zanedlouho byla přisuzována vina za pat.

Mám dojem, že je asi 60% pravděpodobnost, že skutečná vyjednávání nezačnou dřív, než se 1. ledna zvednou daňové sazby. A také mám dojem, že bude-li patová situace pokračovat i v roce 2013, je 60% pravděpodobnost, že USA znovu sklouznou do recese. Doufejme, že bude krátká a mělká.

Z angličtiny přeložil David Daduč