Jak se současné „rozvojové kolo“ obchodních rozhovorů dostává do finálních etap, začíná být čím dál zřejmější, že snaze o prosazování rozvoje neposlouží a že základy multilaterálního obchodního systému budou otřeseny. Nikde to není jasnější než na ustanovení, které by mělo nejméně vyspělým zemím zajistit téměř bezcelní přístup na trhy zemí vyspělých.

Před rokem se lídři nejbohatších států světa zavázali ke zmírnění tíživé situace nejchudších. V listopadu 2001 v Dauhá přislíbili, že chudým zemím poskytnou něco hodnotnějšího než peníze: příležitost prodávat své zboží a tak si na cestu z chudoby vydělat. Za zvuku fanfár se na okamžik zdálo, že vyspělé země svůj slib plní, neboť Evropa rozšířila svou iniciativu „Všechno kromě zbraní“ (EBA), jejímž prostřednictvím jednostranně otevírala své trhy pro nejchudší státy světa.

Tento úvod znamenal méně, než se zdálo. Ďábel se ukrývá v maličkostech a nejedna méně vyspělá země zjistila, že komplikovaná pravidla určování původu zboží stanovená v EBA společně s mantinely na straně nabídky znamenají, že chudé země mají jen malou naději své nově liberalizované výrobky vyvážet.

Ránu z milosti jim ovšem zasadila nejbohatší země světa, Spojené státy, které se zase jednou rozhodly prokázat své pokrytectví. USA naoko souhlasily s 97% otevřením svých trhů pro nejchudší státy. Rozvojové země byly zklamané výsledky evropské iniciativy EBA a Evropa zareagovala závazkem řešit alespoň část problému, který pravidla ověřování původu zboží způsobují. Záměrem Ameriky naopak bylo vzbuzovat dojem, že své trhy otevírá, a přitom nic takového neudělat, neboť USA podle všeho mohou zvolit různá 3% pro každou zemi. Výsledku už se posměšně začíná říkat iniciativa „Všechno kromě produkce“: rozvojovým zemím bude dovoleno neomezeně vyvážet všechno kromě toho, co vyrábějí. Mohou exportovat proudové motory, výkonnou výpočetní techniku, letadla, počítačové čipy všech druhů – jenom ne textil, zemědělské výrobky nebo zpracované potraviny, tedy zboží, které mohou vyrábět a vyrábějí.

Podívejme se na Bangladéš. Vyjdeme-li z nejčastěji používané klasifikace celních položek, pracující se šestimístnými čísly, Bangladéš v roce 2004 vyvezl do USA 409 druhů zboží, za něž utržil kolem 2,3 miliardy USD. Avšak nejvýznamnějších 12 druhů zboží – 3% všech celních položek – tvořilo 59,7% celkové hodnoty jeho vývozů do USA. To znamená, že by USA mohly vztyčit bariéry pro bezmála tři pětiny bangladéšských exportů. V případě Kambodže by se toto číslo pohybovalo kolem 62%.

Situace není lepší, ani pokud se toto tříprocentní pravidlo uplatní na celní položky, jež USA importují z okolního světa (a tedy nikoliv na druhy zboží vyvážené jednotlivými chudými zeměmi do USA), neboť pak budou USA moci z režimu bez cel a kvót vyloučit zhruba 300 celních položek. Pro Bangladéš to znamená, že by mohlo být z bezcelního režimu vyřazeno 75% druhů zboží, jež představují víc než 90% hodnoty jeho vývozů do USA. Vylučování z bezcelního režimu by v případě Kambodže mohlo dosáhnout 100%, neboť tato země vyvezla v roce 2004 do USA jen 277 druhů zboží.

Oficiálním zdůvodněním tříprocentní výjimky je, že se dotýká „citlivých produktů“. Jinými slovy, zatímco USA poučují rozvojové země o potřebě vyrovnat se s bolestmi rychlého přechodu k liberalizaci, samy odmítají udělat totéž. (Ba ve skutečnosti měly už víc než 11 let na to, aby se vyrovnaly s liberalizací textilu.) Skutečný problém je ale ještě mnohem horší, neboť ona tříprocentní výjimka vyvolává přízrak ohavné politiky „rozděl a panuj“, poněvadž rozvojové země jsou vyzvány k vzájemnému soupeření, aby si zajistily, že Amerika do tříprocentní skupiny nevyřadí právě jejich nejdůležitější výrobky. Celé toto vylučování výjimek jednoduše podkopává multilaterální obchodní soustavu.

Ba za tímto 97% návrhem se může ukrývat nevyslovený plán. Na schůzce Světové obchodní organizace v Cancúnu v roce 2003 vystupovaly rozvojové země jednotně a zablokovaly úsilí o sestavení obchodní dohody, která byla bezmála tak nespravedlivá jako předchozí uruguayské kolo, během něhož si nejchudší země ve skutečnosti pohoršily. Tuto svornost bylo zapotřebí rozbít. Americká strategie bilaterálních obchodních dohod se zaměřovala právě na tento cíl, ale zapůsobila jen na několik zemí, představujících jen zlomek globálního obchodu. Vzorec operující s 97% ponechává otevřenou množnost rozšířit toto rozdělování do samotné WTO.

USA už při rozeštvávání chudých proti sobě zaznamenaly jistý úspěch. Poskytnutí preferenčního přístupu africkým státům, jak stanovuje Zákon o africkém růstu a příležitostech (AGOA) a novější iniciativy, se zdá být z větší části otázkou přesouvání obchodu – totiž způsobem, jak brát obchod jedněm chudým zemím a dávat jej jiným. Podíl Bangladéše na oděvních trzích USA se například snížil ze 4,6% v roce 2001 na 3,9% v roce 2004. Během téhož období se tržní podíl zemí zahrnutých do AGOA v oděvním sektoru USA zvýšil z 1,6% na 2,6% a pravděpodobně dále poroste, až země AGOA začnou výhod bezcelního přístupu plně využívat.

Platnost AGOA byla časově omezená, ale pokud se bezcelní přístup pro méně vyspělé země Afriky stane trvalým – jak bylo ujednáno v Hongkongu –, chudé asijské země budou tržní podíl v USA nadále ztrácet. Od WTO se očekává, že bude těmto obchodně diverzním dohodám bránit, ale dosud nebyl žádný případ úspěšně přednesen.

I když Amerika s rozdělením rozvojových zemí uspěje, mohla by ovšem podnítit jistou míru jednoty jinde. Jak ti, kdo usilují o liberalizaci obchodu v multilaterálním systému, tak ti, kdo usilují o pomoc rozvojovým zemím, budou na novou americkou strategii pohlížet s odporem.