13

Nová pokroková éra Ameriky?

NEW YORK – V roce 1981 nastoupil americký prezident Ronald Reagan do úřadu se slavným výrokem na rtech: „Vláda není řešením našeho problému. Vláda je problémem.“ I díky nedávnému inauguračnímu projevu Baracka Obamy, který se zřetelně přihlásil k větší roli vlády při řešení najnaléhavějších amerických – a světových – výzev, se o dvaatřicet let a čtyři prezidenty později zdá, že se za touto érou zatahuje opona.

Reaganovo prohlášení v roce 1981 bylo mimořádné. Signalizovalo, že nový americký prezident má menší zájem využívat vládu k řešení problémů společnosti a větší zájem snižovat daně, zejména ve prospěch bohatých. A co je ještě důležitější, jeho prezidentství zahájilo „revoluci“ ze strany politické pravice – proti chudým lidem, životnímu prostředí, vědě a technice. Tato revoluce trvala tři desetiletí a její principy více či méně podporovali všichni prezidenti, kteří přišli po Reaganovi: George H. W. Bush, Bill Clinton, George W. Bush a v některých ohledech i Obama během prvního funkčního období.

„Reaganova revoluce“ měla čtyři hlavní složky: daňové škrty pro bohaté, výdajové škrty v oblasti školství, infrastruktury, energetiky, klimatických změn a zaměstnaneckého výcviku, masivní růst obranného rozpočtu a hospodářskou deregulaci včetně privatizace základních vládních funkcí, jako je provoz vojenských základen a věznic. Politika označovaná jako revoluce „volného trhu“, protože slibovala omezit roli vlády, byla v praxi počátkem útoku na střední vrstvu a chudé lidi ze strany bohatých partikulárních zájmů.

Tyto partikulární zájmy zahrnovaly Wall Street, velké ropné společnosti, velké zdravotní pojišťovny a výrobce zbraní. Požadovaly daňové škrty a dostaly je; požadovaly zmírnění ochrany životního prostředí a dostaly ho; požadovaly a dostaly právo útočit na odbory a požadovaly lukrativní vládní kontrakty včetně polovojenských operací a dostaly i ty.

Více než třicet let v podstatě nikdo nezpochybňoval důsledky předání politické moci nejvyšší nabídce. Amerika se mezitím proměnila ze středostavovské společnosti v zemi, kde mezi chudými a bohatými zeje stále větší propast. Generální ředitelé firem, kteří kdysi pobírali zhruba třicetinásobek průměrné mzdy svých zaměstnanců, dnes vydělávají dvěstětřicetinásobek. Amerika, jež byla kdysi světovým lídrem v boji proti ničení životního prostředí, se stala poslední velkou ekonomikou, která uznala realitu klimatických změn. Finanční deregulace obohatila Wall Street, ale kvůli podvodům, nadměrnému riskování, neschopnosti a zneužívání informací nakonec vyvolala globální hospodářskou krizi.

Možná, ale opravdu jen možná ohlašuje Obamův nedávný projev nejen konec této ničivé agendy, ale i začátek nové éry. Prezident koneckonců věnoval téměř celou řeč pozitivní roli vlády při zajišťování vzdělání, boji proti klimatickým změnám, obnově infrastruktury, péči o chudé a postižené a obecném investování do budoucnosti. Byl to první inaugurační projev tohoto typu od roku 1981, kdy Reagan nasměroval Ameriku pryč od vlády.

Pokud se z Obamova projevu skutečně vyklube počátek nové éry pokrokové politiky v Americe, pak to bude odpovídat schématu, které zkoumal jeden z největších amerických historiků Arthur Schlesinger, Jr. Ten doložil, že dvě období, která pojmenoval jako „soukromý zájem“ a „veřejný cíl“, se střídají v intervalu zhruba třiceti let.

Na konci 19. století prožívala Amerika „zlatou éru“, kdy tehdejší „loupeživí baroni“ zakládali velké nové průmyslové podniky, což doprovázela obrovská nerovnost a korupce. Po následné pokrokové éře přišel ve 20. letech 20. století dočasný návrat k plutokracii.

Následovaly velká hospodářská krize, program New Deal Franklina Roosevelta a další tři desetiletí pokrokové politiky od 30. do 60. let. Sedmdesátá léta byla přechodovou fází vedoucí k „době Reaganově“ – třiceti letům konzervativní politiky tažené zájmy mocných korporací.

Rozhodně je tedy čas pro vzkříšení „veřejného cíle“ a vedoucí role vlády v USA při řešení otázky klimatických změn, pomoci chudým, podpoře trvale udržitelných technologií a modernizaci americké infrastruktury. Pokud Amerika podnikne tyto smělé kroky prostřednictvím cílevědomých veřejných politik, jak naznačil Obama, pak novátorská věda, nové technologie a z nich vyplývající silné demonstrační efekty prospějí zemím po celém světě.

Samozřejmě je ještě příliš brzy vyhlašovat v Americe novou pokrokovou éru. Partikulární zájmy zůstávají silné, zejména v Kongresu – a dokonce i v samotném Bílém domě. Tyto bohaté skupiny a jednotlivci věnovali kandidátům v nedávné předvolební kampani miliardy dolarů a očekávají, že jejich příspěvky přinesou výnos. Třicet let seškrtávání daní navíc zanechalo americkou vládu bez potřebných finančních zdrojů, aby mohla realizovat efektivní programy v klíčových oblastech, jako je přechod na nízkouhlíkovou energii.

Obama však tuto hozenou rukavici moudře přijal a vyzval k nové éře vládního aktivismu. Zachoval se správně, protože mnoho dnešních klíčových problémů – záchrana planety před naší nestřídmostí, zajištění prospěchu z technologického pokroku pro všechny příslušníky společnosti a vybudování nové infrastruktury, kterou na národní i globální úrovni potřebujeme jako předpoklad trvale udržitelné budoucnosti – vyžaduje kolektivní řešení.

Zavádění veřejné politiky do praxe je pro dobré vládnutí stejně důležité jako vize, na níž je tato politika založená. Příštím úkolem tedy bude vytváření moudrých, nápaditých a hospodárných programů, které budou tyto otázky řešit. Pokud jde o smělé a nápadité programy k naplnění klíčových lidských potřeb, pak Amerika bohužel vyšla ze cviku. Je čas začít nanovo a Obamova z plných plic pronesená obhajoba pokrokové vize obrací Spojené státy správným směrem.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.