V Senátu Spojených států začíná debata o imigraci, která se bude zabývat několika návrhy. Mezi nimi je i odporný návrh zákona – Sněmovnou reprezentantů už schválený –, který ustanovuje výstavbu zdi podél americko-mexické hranice a neoprávněný vstup do USA klasifikuje jako těžký zločin.

Senát USA rovněž zváží návrh zákona, jehož spoluautory jsou senátoři Edward Kennedy a John McCain a který navrhuje silnější hraniční ostrahu, program pro přechodně zaměstnané s možností získat trvalý pobyt a občanství a legalizaci lidí, kteří už v USA jsou bez dokladů. Další myšlenkou je požadovat od všech, kdo v USA chtějí své postavení přistěhovalce legalizovat, aby se vrátili domů a tam čekali v pořadníku.

Tento poslední prvek je z velké části jen rétorika; jen těžko si lze představit Mexičana, který už je v USA, a přece se vrátí řekněme do Zacatecasu, aby tu trpělivě čekal v pořadníku na nová víza. Prezident George W. Bush tuto otázku obchází od doby, kdy se zavázal k uzavření dohody o přistěhovalectví s Mexikem, když téměř přesně před pěti lety navštívil prezidenta Vicenta Foxe v Guanajuatu.

Konečně, a snad především, je zde kompromisní návrh předsedy Senátního justičního výboru Arlena Spectera. Specterův návrh taktéž zavádí posílení bezpečnosti na hranici a dále šestiletý neobnovitelný program pro přechodně zaměstnané bez možnosti získat trvalý pobyt, ačkoliv by neoprávněným imigrantům umožnil v USA zůstat v novém, nepřistěhovaleckém postavení. Toto postavení by mohlo, avšak nemuselo umožňovat získání trvalého pobytu a občanství; vyhýbání se této otázce může být vyjednávací taktikou usilující o obejití debaty o tom, zda jde o formu skryté amnestie (jíž naštěstí do jisté míry je).

Co v debatě chybí, je latinskoamerický kontext. Bývaly doby, kdy se severo-jižní migrační toky na západní polokouli omezovaly na Mexiko a Karibik. To se změnilo v 80. letech 20. století, když středoamerické občanské války vyhnaly stovky tisíc migrantů přes Mexiko do USA, a později v 90. letech 20. století, když svou příležitost začali hledat také lidé unikající před násilím v Kolumbii, Venezuele, Peru a Ekvádoru.

Dnes se už i Brazílie, tradičně země přistěhovalecká, proměnila v zemi emigrační. Tito migranti navíc už nemají výhradně rolnické kořeny a necestují pouze do obvyklých oblastí v USA; jsou doslova všude. Peníze, jež odesílají domů, obrovsky přispívají k ekonomickému blahobytu jejich rodin, obcí i hospodářství jejich domovských zemí.

Ať už se tedy v USA objeví jakákoli přistěhovalecká politika, bude mít ohromný dopad jižně od Rio Grande a daleko za hranice Mexika. K tomu dojde právě v době, kdy se Latinská Amerika stáčí doleva a jedna země za druhou sklouzává zpět k protiamerickým, populistickým postojům: Venezuela v roce 1999, Bolívie loni a Mexiko, Peru a Nikaragua možná ještě letos. Pokud přetrvá pocit dalšího nepřátelství USA vůči Latinské Americe, příklon k nezodpovědné, demagogické levici posílí.

Zodpovědná levice v Chile, Brazílii a Uruguayi je výjimkou z rýsujícího se pravidla nastaveného venezuelským prezidentem Hugem Chávezem. Nejlepším způsobem, jak narůstající protiamerické nálady v regionu zvýraznit, je uzavřít americko-mexickou hranici (což bude stejně marné). Místo toho by USA měly zavést humánní, bezpečné a legální mechanismy přechodného či trvalého vstupu pro ty, jež americká ekonomika chce a potřebuje, a spolupracovat s vládami v Latinské Americe, nikoli se stavět proti nim.

Před pěti lety se mexický prezident Vicente Fox snažil přesvědčit Bushe, že je potřeba jednat dřív, než nativistická vlna v USA zkomplikuje vztahy s Latinskou Amerikou a promění cíle, jako je Dohoda o celoamerické zóně volného obchodu (FTAA), v nemožnost. Věci ale dopadly ještě hůř: příhraniční napětí mezi USA a Mexikem vzrostlo, navrhovaná zeď oprávněně vyvolala rozhořčení, do USA přichází více nedovolených imigrantů než kdy dřív a FTAA zkrachovala.

Bush musí začít používat politický kapitál, který mu zbývá, aby podpořil osvícenou imigrační reformu, v intencích návrhu zákona od Kennedyho a McCaina. Program pro gastarbeitery nikdy nezíská bez podpory Demokratů, již si zase těžko vydobude, jestliže Bílý dům nepodpoří program pro nedovolené imigranty v USA, který by zahrnoval určitou možnost získání trvalého pobytu a občanství.

Mexiko i USA musí vnímat domácí politické obavy v obou zemích. Na sever od hranice není žádná dohoda o imigraci možná bez vyřešení bezpečnostních otázek; na jih od hranice nelze očekávat mexickou spolupráci na programu pro přechodně zaměstnané, bude-li reforma přistěhovalectví ignorovat bezmála pět milionů mexických občanů, kteří v USA v současnosti žijí bez dokladů.

Mexiko musí jednat v souladu s tím, co Fox nazval „sdílenou zodpovědností“. Nejlepší myslitelná dohoda mezi USA a Mexikem či nejlepší představitelná imigrační reforma USA nepotlačí příliv migrantů bez dokladů z Mexika a Jižní Ameriky přes noc. Mexiko musí převzít zodpovědnost za regulaci tohoto provozu, což neznamená jen utěsnění jeho jižní hranice. Vláda by například mohla zdvojnásobit sociální příspěvky domácnostem, kde doma zůstane mužská hlava, pohrozit stornováním práv vyplývajících z pozemkové reformy v případě víceleté nepřítomnosti v zemědělské obci a zúžit terén kolem hlavních silnic na Tehuantepecké šíji.

Fox řekl, že je ochoten prolomit stará mexická tabu, ale Bushova administrativa ho v tom nikdy nevzala za slovo. To je nešťastné, protože Fox nebude po ruce navěky.

Přistěhovalectví bylo v USA vždy krajně složitou a choulostivou záležitostí a teď to platí i pro Latinskou Ameriku. Jistá naděje se objevila na počátku Bushova prvního funkčního období a vytratila se po teroristických útocích ze září 2001. Tato naděje přichází znovu a je třeba jí využít, než bude pozdě.