BERKELEY – Momentálně je těžké psát o americké politické ekonomii. Nikdo neví, zda se podaří překročit nástražný drát dluhového stropu, pokud ano, jak, a co se stane, když se to nepodaří.

Nedojde-li do 3. srpna k dohodě o zvýšení dluhového stropu, mohly by úrokové sazby dluhopisů vydaných americkým ministerstvem financí prudce stoupnout, ale také by mohly zůstat stabilní, pokud investoři dospějí k závěru, že mají jiné problémy, které by je měly znepokojovat. Případně by trh mohl získat podporu ze strany amerického Federálního rezervního systému, Čínské lidové banky (PBC) nebo i obou institucí – či dokonce nějaké jiné organizace. Úrokové sazby by mohly stoupnout také v případě, že lidé budou očekávat mnohem slabší globální ekonomiku – a ve slabší globální ekonomice bez inflace by investoři měli držet nikoliv méně, nýbrž více dluhopisů amerického ministerstva financí.

Upřímně řečeno nikdo neví, jaká legislativní dohoda na zvýšení dluhového stropu se nakonec upeče. V době psaní tohoto článku víme jen to, že tato dohoda bude pravděpodobně zahrnovat škrty v krátkodobých výdajích, z čehož vyplývá slabší růst a vyšší nezaměstnanost po dobu příštích 18 měsíců. A můžeme také předpokládat, že v lednu 2013 budou tyto škrty zrušeny a nahrazeny něčím jiným – buď to udělá znovuzvolený prezident Barack Obama, anebo nový republikánský prezident.

Místo řečí o americkém dluhovém stropu se tedy raději zamysleme nad všemi věcmi, které americká vláda během uplynulých šesti měsíců nemohla kvůli patové situaci kolem dluhového stropu udělat – nad všemi užitečnými politikami, které mohly být prodiskutovány a uzákoněny, ale nebyly.

Například rizika vyvolaná globálním oteplováním nepominula. Čím dříve se svět začne na boj s těmito hrozbami připravovat, tím lépe. Dalších šest měsíců by se nemělo promarnit.

Poměr zaměstnanosti k počtu obyvatel zůstává v USA bídný – stále se nemůže vzpamatovat z velmi nízkých úrovní, na které se propadl během recese. V době, kdy se domácnosti zoufale snaží obnovit své hospodaření a kdy jsou kapitálové investice pozoruhodně zdravé, jsou jedinými místy, kde se dají podpořit výdaje s cílem obnovit využití kapacit a vrátit nezaměstnanost do normálních čísel, export, vládní nákupy a investice ve stavebnictví. Příležitosti k prosazování nezbytných politik však nebyly využity. Ani v této oblasti by se dalších šest měsíců nemělo promrhat.

Stejně tak mohly USA splnit svou obvyklou roli dirigenta mezinárodního ekonomického orchestru. Neučinily tak, přestože Evropská unie dál reaguje na svou pomalu běžící krizi solventnosti neadekvátně a vysocí vládní úředníci v severní Evropě i nadále dávkují podporu po čajových lžičkách. Dalších ztracených šest měsíců.

Amerika čelí dlouhodobým i krátkodobým problémům: chátrající infrastruktuře, slábnoucím vzdělávacím systémům a nefunkčnímu systému zdravotnictví, jenž produkuje nevyhovující výsledky za dvojnásobnou cenu než v kterékoliv jiné průmyslové zemi. Vyřešení jakéhokoliv z těchto tří problémů by znamenalo velký pokrok směrem k vyřešení dlouhodobé finanční nerovnováhy mezi současnými daňovými sazbami a dlouhodobými sliby sociálního pojištění ve Spojených státech, kterou se podněcovatelé debaty o dluhovém stropu údajně chtějí zabývat.

Americká vláda se však jimi zabývat nebude. Šest měsíců, během nichž se mohl podporovat dlouhodobý růstový potenciál americké ekonomiky prostřednictvím investic do infrastruktury, reformy školství nebo kompletní revize financování zdravotnictví – přičemž by se současně zmírnil dlouhodobý americký deficit i dluhová dilemata –, bylo promarněno.

V předvečer druhé světové války si Winston Churchill v jednom vystoupení v parlamentu postěžoval na „roky, které sežrala sarančata“ – tedy na období, během něhož se mohly podniknout, ale nepodnikly přípravné kroky pro boj s obrovskou krizí jeho éry (totiž se vzestupem kontinentálního fašismu). Americký politický systém byl naopak během posledního století – s výraznou výjimkou velké hospodářské krize – pozoruhodně dobrý v předvídání krizí dávno předtím, než k nim skutečně došlo, a také v tom, že vždy dokázal položit alespoň základy pro jejich potírání, jakmile opravdu nastaly.

Ve třetím miléniu však toto umění – anebo možná jen štěstí – Spojené státy prozatím opustilo. Podle mého názoru by se problém snadno vyřešil sám, kdyby se mohla vrátit na scénu Republikánská strana Dwighta D. Eisenhowera (ovšem bez Richarda Nixona a Josepha McCarthyho).

Začíná však být stále jasnější, že jde o problém nejen pro USA, ale i pro zbytek světa. Od 7. prosince 1941 se svět mohl z velké části spolehnout na globální vedení alespoň trochu kompetentní hypermocnosti. Tato Amerika je už však možná nenávratně pryč. Je-li tomu tak, pak svět potřebuje vyvinout jiné instituce globálního řízení – a to rychle.