DENVER – Trpělivost může být ctnost, ale v případě americké zahraniční politiky to platit nemusí.

Vezměme si například „dlouhou válku“ – smělý koncept, který byl před několika lety formulován jako popis setrvalého boje proti terorismu, zdráhavého pokroku, jehož lze reálně dosáhnout, a enormní finanční zátěže, již měl v nadcházejících letech představovat. V souladu s pravidly reálpolitiky šlo zároveň o přiznání překážek, které lze na této cestě očekávat (tehdejší ministr obrany Donald Rumsfeld je označil výrazem „lopota“).

Především však mělo použití tohoto termínu sdělit Američanům, kteří byli zvyklí na rychlé a rozhodné vedení války (a od války ve Vietnamu na něm také trvali), že k vítězství ve válce o přežití je zapotřebí dlouhodobých obětí a odhodlání. Jeho propagátoři také chápali, že se válka nebude omezovat na zbraně, ale bude muset mít i podobu trvalého úsilí se zapojením – jak to formulovali – „celé vlády“, kdy v těsném závěsu za vojenskými či polovojenskými cíli půjdou civilní instituce.

Jakkoliv mělo být toto úsilí odrazující, jeho zastánci předpokládali trvalou politickou shodu na jeho podpoře. Koneckonců byly Spojené státy napadeny.

Dnes se tato shoda rozpadá, neboť američtí politici zápasí s federálním rozpočtem, jenž se sám o sobě mění v dlouhou válku – ve válku s vlastními oběťmi. Bojové linie tohoto zápasu naznačují, že mezi politickými elitami panuje jen malá shoda na jakýchkoliv výdajích, natožpak na výdajích na dlouhou válku vedenou kvůli odlehlým závazkům.

V důsledku toho se při každé příležitosti zpochybňují i základní předpoklady. Současná rozpočtová válka jako by znovu otevírala staré rozkoly v tom, jak Amerika nahlíží sama na sebe a na svět. Výsledek zdaleka není jistý, ale zdá se, že návrat na scénu zaznamenává také izolacionismus, tato trvalá americká choroba.

Izolacionismus je důvěrně známým refrénem v americké zahraniční politice mezi těmi elementy pravice, které pokládají USA za příliš dobré pro svět, i mezi těmi na levici, kdo pokládají Ameriku za destruktivní globální sílu. Tentokrát je však dvoustranický izolacionistický impulz možná jako nikdy předtím poháněn rozpočtem.

Americká fiskální krize je hluboká, a nejde jen o čísla. Jak naznačují dnešní emoce ve Washingtonu, averze ke zvýšení daní zasahuje daleko hlouběji než obavy o jeho dopad na současnou hospodářskou výkonnost a růst počtu pracovních míst. Zčásti to představuje fundamentální – někdo by řekl fundamentalistický – názor, že daně jsou pro vládu totéž co lahev whisky pro alkoholika. Vláda, jak nám tvrdil už Ronald Reagan, je problémem, nikoliv řešením.

Toto poselství je pro americkou diplomacii špatnou zprávou. Spojitost mezi neochotou politiků financovat domácí programy a ohroženým závazkem k „dlouhé válce“ možná uniká členům amerických zahraničně-politických kruhů, ale zbytek země ji vnímá. Průzkumy veřejného mínění naznačují, že Američané si přejí zachovat mnoho „volitelných“ domácích programů – školy, nemocnice, dopravní infrastrukturu, parky oddechu atd. –, které dnes leží na špalku rozpočtových vyjednávání.

Na místech, jako je venkovský okres El Paso na východních coloradských planinách, daleko od epicentra debaty o federálním rozpočtu, jsou výdajové škrty příkazem dne. Školní okrsky zvyšují počty žáků ve třídách, neboť se zbavily učitelů, odsunují projekty údržby a omezují provoz školních autobusů. Tato omezení mají na obyvatele okresu El Paso velmi reálný a bezprostřední dopad. Lze od těchto lidí, stejně jako od dalších Američanů, kteří přicházejí o životně důležité služby, skutečně očekávat, že se nad toto vše povznesou a podpoří financování výstavby nových škol v Afghánistánu?

Nejenže se americké veřejné školy začínají jevit jako podřadné, ale totéž lze říci i o infrastruktuře, která dlouho bývala předmětem národní hrdosti. Kolik současných cestovatelů si může nevšimnout rozdílu mezi novými a efektivními letišti v Asii a stárnoucími a přeplněnými „historickými objekty“ v některých velkých amerických městech?

Válka o rozpočet nevytváří žádnou shodu na nápravě americké infrastruktury, ale začíná vytvářet názor, že Afghánistán a Pákistán se ani zdaleka nenacházejí mezi ústředními národními zájmy USA. Proč, kladou si lidé otázku, jsou školy a silnice v Afghánistánu a Iráku důležitější než ty v Coloradu či Kalifornii? Někdy v roce 2008 uhradila americká armáda náklady na převoz tygra do bagdádské zoo. Kdy naposledy učinila americká vláda něco takového pro zoo americkou (samozřejmě mimo Washington?)

Otázka, jak se tato debata vyvine, bude mít hluboký dopad na chování Ameriky ve světě. Zároveň by si však mohla vyžádat daň na tom, jak bude svět reagovat na nejrychleji rostoucí vývozní artikl Ameriky: nevyžádané rady.

Země přijímají rady jiných zemí z mnoha důvodů. Někdy uznávají moudrost a prozíravost rádce (což je v diplomacii docela vzácné). Případně by se mohly obávat důsledků nepřijetí určité rady (také se tomu říká nabídka, kterou nelze odmítnout). Anebo, což platí o mnoha amerických diplomatických transakcích, by přijetí rady mohlo otevřít cestu k lepšímu vztahu a dodatečné pomoci. Stručně řečeno se diplomacie – a obzvláště americká diplomacie – často točí kolem peněz.

Co když však nebudou žádné peníze, které by se daly nabídnout? Co když Američané, unavení rozpočtovými škrty ve svém sousedství, odmítnou podpořit prostředky i na pouhou „dlouhou válku“? V takové situaci by se mohlo docela dobře stát, že vysoce postavení američtí činitelé dorazí do určité země, nabídnou radu a zjistí, že se nikdo neobtěžuje je poslouchat.