Mnohé z dnešních válečných území – mimo jiné Afghánistán, Etiopie, Írán, Irák, Pákistán, Somálsko a Súdán – mají společné základní problémy, které jsou u kořene tamních konfliktů. Jsou chudé, zmítané přírodními katastrofami – zejména záplavami, suchy a zemětřeseními – a charakterizují je překotně rostoucí počty obyvatel, které napínají schopnost zemědělské půdy je uživit. Také podíl mladých lidí je velice vysoký, takže bobtná populace mladých mužů ve vojenském věku (15-24 let).

Všechny tyto problémy lze řešit jedině prostřednictvím dlouhodobého, udržitelného hospodářského rozvoje. Spojené státy přesto primárním potížím nevěnují pozornost, setrvávají u reakcí na symptomy a snaží se každý konflikt řešit vojenskými prostředky. Podporují etiopskou armádu v Somálsku. Okupují Irák a Afghánistán. Hrozí bombardováním Íránu. Jsou oporou vojenské diktatury v Pákistánu.

Žádná z těchto vojenských aktivit se nevypořádává s problémy, které ke konfliktu vedly. Právě naopak, americké politiky situaci obvykle spíše vyhrotí, než aby ji řešily.

Tento vojenský přístup se znovu a znovu vrací jako bumerang a USA pronásleduje. USA otevřely svou náruč íránskému šáhovi a zasílali mu rozsáhlé zbrojní vybavení, které po roce 1979 padlo do rukou íránské revoluční vlády. Poté USA podpořily Saddáma Husajna při útoku na Írán, až skončily útokem na samotného Saddáma. USA podpořily Usámu bin Ládina v Afghánistánu proti Sovětům, až skončily bojem s bin Ládinem. Od roku 2001 podpořily Parvíze Mušarafa v Pákistánu už více než 10 miliardami dolarů pomoci a teď čelí nestabilnímu režimu, který sotva přežívá.

Americká zahraniční politika je tak neúčinná proto, že v ní nabyla vrchu armáda. Ani poválečnou rekonstrukci v Iráku okupovaném silami pod vedením USA neřídily civilní agentury, nýbrž Pentagon. Vojenský rozpočet USA dominuje všemu, co se dotýká zahraniční politiky. Sečteme-li rozpočty Pentagonu, irácké a afghánské války, ministerstva vnitřní bezpečnosti, programů jaderných zbraní a podpůrných vojenských operací ministerstva zahraničí, USA letos za bezpečnost utratí kolem 800 miliard dolarů, oproti necelým 20 miliardám dolarů za hospodářský rozvoj.

V ohromujícím článku o pomoci Pákistánu během Bushovy administrativy Craig Cohen a Derek Chollet doložili katastrofickou podstatu tohoto militarizovaného přístupu, a to ještě před nedávným ostrým zákrokem Mušarafova vratkého režimu. Dokazují, že ačkoliv Pákistán čelí obrovským problémům chudoby, populace a životního prostředí, 75% z 10 miliard dolarů americké pomoci šlo do pákistánské armády, údajně jako odškodnění Pákistánu za jeho přispění ve „válce proti teroru“, a na pomoc s nákupem letounů F-16 a dalších zbraňových systémů.

Dalších 16% šlo přímo do pákistánského rozpočtu, aniž by se kdo na něco ptal. Takže zbylo méně než 10% na rozvoj a humanitární pomoc. Roční přispění USA do školství v Pákistánu činilo pouhých 64 milionů dolarů čili 1,16 dolaru na dítě ve školním věku.

Autoři podotýkají, že „strategické směřování Pákistánu záhy stanovil úzký okruh v nejvyšších patrech Bushovy administrativy a z velké části se místo vnitřní situace v Pákistánu zaměřovalo na válečné úsilí.“ Zdůrazňují také, že „americká spolupráce s Pákistánem je silně militarizovaná a centralizovaná, přičemž jen nepatrná část dosahuje k rozsáhlé většině Pákistánců.“ Citují tento výrok George Bushe: „Když se mi [Mušaraf] podívá do očí a řekne…nebude Tálibán a nebude al-Káida, tak já mu prostě věřím.“

Tento militarizovaný přístup vede svět do zničující spirály násilí a střetů. Každý nový zbraňový systém „prodaný“ nebo darovaný do oblasti zesiluje vyhlídky na rozšíření války a další vojenské puče a na to, že se tyto zbraně obrátí proti samotným USA. Nic z toho nepomáhá řešit fundamentální problémy chudoby, dětské úmrtnosti, nedostatku vody a obživy v místech, jako jsou Severozápadní hraniční provincie v Pákistánu, region Dárfúr v Súdánu nebo Somálsko. Tato místa praskají ve švech lidmi, jež drtí sílící tlak nedostatečných srážek a znehodnocených pastvin. Mnozí se přirozeně přidávají k radikálním hnutím.

Bushova administrativa nedokáže pochopit ani tyto stěžejní demografické a ekologické výzvy, ani to, že 800 miliard dolarů výdajů do bezpečnosti nezajistí zavlažování v Afghánistánu, Pákistánu, Súdánu ani Somálsku, a nepřinese tedy mír. Nevidí skutečné lidi v nouzi, ale karikatury, teroristu za každým rohem.

Mírovější svět bude možný, jedině až Američané i ostatní začnou vidět očima svých údajných nepřátel a uvědomí si, že dnešní konflikty, které jsou plodem zoufalství a beznaděje, nelze vyřešit válkou, nýbrž hospodářským rozvojem. Budeme žít v míru, až dáme na slova prezidenta Johna F. Kennedyho, který několik měsíců před smrtí prohlásil: „Vždyť naším nejzákladnějším společným pojítkem je nakonec to, že obýváme tuto malou planetu. Všichni dýcháme stejný vzduch. Všichni pečujeme o budoucnost našich dětí. A všichni jsme smrtelní.“