NEWPORT BEACH – Za posledních 50 let se zvyšoval už víc než 70krát, většinou bez rozruchu. Letos v létě je nutné jej znovu zvýšit, má-li vláda Spojených států i nadále včas platit své účty. Teď se ale strop amerického dluhu stal předmětem vyhroceného politického pózování a silně rizikových jednání za zavřenými dveřmi. A výsledek má pochopitelně dopady sahající daleko za hranice USA.

Součástí amerického systému brzd a rovnovah je nejen to, že Kongres USA schvaluje roční federální rozpočet. Stanovuje také mez výše dluhu, který je ministerstvu financí USA dovoleno vydat. Výdaje nad tento strop vláda smí hradit jedině z běžných příjmů.

Ministr financí Timothy Geithner nedávno kongresmany informoval, že se vláda do této situace dostane kolem 2. srpna. Na dluhový strop už ministerstvo financí oficiálně narazilo a teď všemožně přesouvá peníze a čerpá z různých nevyužitých fondů, aby hradilo své účty. Do několika týdnů se tato „flexibilita“ vyčerpá. Vzhledem k tomu, že si teď vláda USA půjčuje zhruba 40 % z každého dolaru, který utratí, skutečně závazný dluhový strop by vládu okamžitě přinutil radikálně a živelně srazit výdaje.

Politici napříč politickým spektrem vědí, že taková situace by znejistěla už beztak křehkou americkou ekonomiku, drasticky oslabila dolar a zesílila vážné obavy o schopnost země plnit své závazky v oblasti dluhové služby, včetně závazků vůči mnoha zahraničním věřitelům, jež budou USA v budoucnu potřebovat. Přesto v dnešním polarizovaném Washingtonu nejsou republikáni a demokraté svolní ke kompromisu – či přinejmenším k „předčasnému“ kompromisu.

Republikáni chtějí zatvrzelostí přinutit vládu prezidenta Baracka Obamy k rozsáhlým výdajovým škrtům. Demokraté kontrují, že takový jednostranný přístup by byl hospodářsky zhoubný a sociálně nespravedlivý. Přitom obě strany riskují jednak přerušení transferových plateb (včetně dávek pro seniory) a veřejných služeb, jednak další narušení globálního úvěrového postavení Ameriky.

Většinově – a rozumně – se očekává, že se partaje na kompromisu dohodnou a dluhový strop zvýší dřív, než způsobí vážné ekonomické a finanční vyšinutí. Posledním precedentem je dohoda, k níž politické strany dospěly zkraje roku nad jiným fiskálním problémem, který hrozil narušením normálního fungování vlády: absence formálně schváleného rozpočtu na letošní rok.

Kompromis by oběma stranám umožnil vyhlásit částečné vítězství, neboť by pravděpodobně obsahoval závazky k výdajovým škrtům i určité kroky k zajištění vyšší sociální spravedlnosti zdanění. Jenže tak jako řada dohod domlouvaných na poslední chvíli by měl chabý trvalý účinek. Politický systém by se vlastně opět držel zdržovací taktiky, přičemž skutečný pokrok u nezbytných fiskálních reforem by bylo možné očekávat až po prezidentských volbách na podzim roku 2012.

Co se týče načasování přechodného kompromisu, jsou možné dva scénáře, podle toho, zda se bude postupovat najednou nebo ve dvou krocích. Většina pozorovatelů očekává, že k dohodě obou partají dojde před 2. srpnem najednou. Politici ale možná budou potřebovat dvě fáze: nejdřív neschopnost se dohodnout a pak bryskní dohodu v reakci na nastalé křeče finančních trhů. V mezidobí by ministerstvo financí dočasně upravilo prioritu odcházejících plateb a zpomalilo je.

Takový postup ve dvou krocích by se podobal tomu, co se odehrálo v roce 2008, když si Kongres musel poradit s jiným napínavým momentem: s žádostí Bushovy vlády o 700 miliard dolarů k prevenci zhroucení finančních trhů a ekonomické deprese. Kongres nejprve opatření zamítl, ale dramatický propad akciového trhu o 770 bodů přinutil úvahy politiků k soustředěnosti a dovedl je zpět k jednacímu stolu – a k dohodě.

Tento dvoustupňový scénář v sobě ovšem nese přírůstková rizika pro americkou ekonomiku a její postavení v globální soustavě. Čím déle bude americkým politikům trvat, než otázku dluhového stropu vyřeší, tím větší bude riziko neúmyslné havárie.

To nás přivádí ke třetí a ještě znepokojivější možnosti: delšímu a vleklejšímu vyjednávání, které vyústí v rozsáhlejší výpadky u nárokových plateb od vlády, dalších smluvních závazků a veřejných služeb. Věřitelé by pak kladli mnohem více otázek, než by dále rozšiřovali své už beztak značné soubory vládního dluhu USA, což by vyvolávalo další protivítr v americké ekonomice, která se už teď potýká s krizí nezaměstnanosti a nestejnoměrného růstu.

Příštích několik týdnů přinese pořádné politické drama. Výchozí očekávání, které ovšem podléhá riziku, spočívá v tom, že demokraté a republikáni sice najdou způsob jak předejít výpadkům, které by poškodily křehkou ekonomiku USA, ale že tento kompromis se smysluplně nevypořádá s potřebou rozumných střednědobých fiskálních reforem.

Takováto politická paralýza u klíčových ekonomických otázek je čím dál znepokojivější pro americký soukromý sektor i pro ostatní země, které spoléhají na silné USA v centru globální ekonomiky. To zčásti vysvětluje, proč tolik zemí stále raději hromadí hotovost, než aby doma investovaly, a proč narůstající počet zemí chce postupnou diverzifikací ustupovat od závislosti na dolaru jako rezervní měně a na finančních trzích USA jako zprostředkovateli jejich těžce vydobytých úspor.

Světová ekonomika je pevně spojena s předpokladem silné Ameriky a Američané z toho těží. Jenže čím víc se jejich politici budou přít nad dluhovým stropem, tím větší bude riziko, že toto pevné spojení začne nenapravitelně praskat.