Saturday, August 23, 2014
0

Nastává v Americe sociální demokracie?

Téměř všechny rozvinuté země na světě se pokládají za sociální demokracie a skutečně jimi jsou: smíšené ekonomiky s velmi rozsáhlým státním aparátem vykonávají celou řadu funkcí veřejného a sociálního pojištění a odstraňují z trhu značnou část distribuce bohatství a komodit. Spojené státy jsou jiný případ. Nebo snad ne? Ať už byly v minulosti čímkoliv, do budoucna si USA budou muset vybrat, zda a do jaké míry se i ony stanou sociální demokracií.

Kdysi dávno, tedy alespoň podle legendy, existovaly v Americe jen malé společenské propady. Před občanskou válkou se mohl člověk naopak pustit do štípání klád, vyrazit na západní území, udělat na hranicích terno a skončit jako prezident – pokud se ovšem jmenoval Abraham Lincoln. V generaci po druhé světové válce si zase člověk mohl zajistit odbory chráněné manuální zaměstnání v průmyslové výrobě nebo se vyšplhat až na vrchol byrokracie „bílých límečků“, která nabízela jistotu pracovního místa, relativně vysoké mzdy a dlouhý a stabilní kariérní růst.

Napůl se vždy jednalo o mýtus. Cesta na západní území byla drahá. Zastřešené vozy nebyly nikterak levné. A dokonce i v první generaci po druhé světové válce našla jen menšina Američanů – převážně bílých mužů – dobře placené a stabilní místo ve velkých, kapitálově náročných průmyslových společnostech s ochranou odborů, jako byly GM, GE nebo AT&T.

Je-li však tato historka polovičním mýtem, pak je také zpola pravdivá, což platí zejména pro léta po druhé světové válce. Američané, kteří si cenili stability a jistoty, mohli obojí získat v podobě zaměstnání „s budoucností“, do značné míry nezávisle na vzdělání či rodinných poměrech. A dokonce i pro ty, kdo takové štěstí neměli, byla ekonomická rizika obvykle relativně malá: míra nezaměstnanosti ženatých mužů činila v šedesátých letech průměrně 2,7% a získat nové zaměstnání bylo poměrně prosté. Právě během tohoto období – které trvalo přibližně od roku 1948 do roku 1973 – sociologové zjišťovali, že většina Američanů přestává sama sebe definovat jako dělnickou třídu a označuje se za třídu střední.

Období po druhé světové válce slouží v kolektivní paměti Ameriky jako referenční bod, ale se vší pravděpodobností se jednalo o pouhé vybočení z normy. V prvních poválečných dekádách nevyvíjela zahraniční konkurence na ekonomiku prakticky žádný tlak kvůli izolaci amerického kontinentálního trhu vlivem devastace způsobené druhou světovou válkou. Ta současně vyvolala obrovskou akumulovanou poptávku po výrobcích masové spotřeby: automobilech, pračkách, ledničkách, sekačkách na trávu, televizorech a dalších.

Vláda v té době zahájila permanentní program vojenských výdajů, výzkumu a vývoje a pokračovala v mohutném programu veřejných prací a výstavby předměstí, což dále podtrhoval Federální program dálnic a dotovaných půjček na domy od Federálního úřadu pro bydlení. Regulační instituce a normy chování, které vznikly v rámci programu „New Deal“ a rozvíjely se během druhé světové války, nyní udeřily plnou silou: sociální zabezpečení, systém pracovněprávních vztahů vázaných odbory, tržní regulace.

Příznivé makroekonomické podmínky, absence zahraniční konkurence, systém vládní podpory a regulace a rozsáhlé soukromé zabezpečování toho, co by v Evropě bylo veřejným sociálním pojištěním, to vše dohromady poskytovalo Americe po druhé světové válce mnoho sociálnědemokratických výhod bez obvyklých nákladů. Ekonomika se pod tíhou široce pojatých sociálních dávek či vysokých daní nepodlomila. Američané – tedy alespoň bílí američtí muži – si nemuseli lámat hlavu volbou mezi jistotami a příležitostmi, protože jim USA nabízely výhody obojího. Korporativní sociální kapitalismus nahrazoval to, co by v Evropě bylo sociální demokracií odvozenou od vlády.

Spojené státy tak byly zvláštním místem. Měly svůj dort – kombinaci jistoty, příležitostí a podnikavosti – a také si ho snědly. Zdálo se, že je to přirozený řád věcí. Proto existoval jen malý tlak na vytvoření sociální demokracie poskytované vládou: Proč se s tím obtěžovat? Čemu by to prospělo?

Dnes jsou poměry zcela jiné. Typickým americkým zaměstnavatelem již není General Motors. Je to Wal-Mart. Soukromé firmy poskytují zaměstnancům stále méně výhod v podobě penzijních plánů s definovaným výnosem, zdravotního pojištění či dalších forem pojistek proti ekonomickým rizikům života.

Ostře rostoucí nerovnováha příjmů zvýšila v této ekonomické hře sázky. Od vlády, která nedokáže uvést do rovnováhy vlastní finance, nelze očekávat zajištění makroekonomické stability. Někdejší guvernér americké centrální banky Paul Volcker dokonce pokládá USA za natolik makroekonomicky zranitelné, že podle něj existuje pětasedmdesátiprocentní pravděpodobnost úplné dolarové krize v příštích několika letech.

Nadcházející generace bude pro mnoho Američanů generací mohutného společenského propadu. Politické zápasy, kterou tento stav vyvolá, rozhodnou, zda se Amerika přiblíží k sociálnědemokratické normě rozvinutých zemí, nebo zda najde způsob, jak akceptovat a rozumově si vysvětlit vlastní existenci jakožto země s vysokými ekonomickými riziky a hlubokými rozdíly v příjmech a bohatství.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured