NEWPORT BEACH – Soudě podle vylekanosti trhů i „konsenzuálních očekávání“, jsou ekonomické vyhlídky Spojených států matoucí. Jeden den je země na pokraji recese se dvěma propady a hned další den je na krok od raketového zotavení, poháněného houževnatými spotřebiteli a americkými nadnárodními společnosti, které konečně začínají zapojovat své masivní hotovostní rezervy. Trhy během tohoto procesu berou investory na divokou horskou dráhu a jejich nevolnost dále zesiluje evropská krize (ještě silněji překypující nejasnostmi a volatilitou).

Situace je jednak pochopitelná, jednak čím dál znepokojivější pro blaho Ameriky i globální ekonomiky. Odráží dopady zásadních (a historicky významných) přesunů ekonomických a finančních pozic, nedostatečných politických reakcí a rigidit napříč soustavami, jež maří strukturální změny. V důsledku toho se teď vznášejí legitimní otázky nad základy fungování americké ekonomiky, a tedy nad jejím vývojem v nadcházejících měsících a letech.

Jedním způsobem jak pochopit současné poměry – a kroky nutné k jejich zlepšení – je zamyslet se nad dvěma událostmi, které nedávno vzbudily značnou celosvětovou pozornost: uvedení dopravního letounu Dreamliner firmy Boeing do provozu a tragickou smrtí Steva Jobse ze společnosti Apple.

Začněme trochou jednoduché letecké dynamiky a využijme srovnání, s nímž přišel Bill Gross, můj kolega ze společnosti PIMCO, aby popsal ekonomická rizika, jimž čelí americké hospodářství. Má-li se Dreamliner vznést, vystoupat a udržovat stabilní výšku, nestačí, aby se pohyboval vpřed. Musí se vpřed pohybovat dostatečně rychle, aby překonal kritické fyzikální prahy, které jsou výrazně vyšší než u většiny ostatních (menších) letadel Boeing.

Nesplnění tohoto požadavku by znamenalo, že ve vzduchu zpomalí až na pádovou rychlost a vlažný pohyb vpřed by vystřídala náhlá ztráta výšky. Nejsme-li přesvědčeni o schopnosti Dreamlineru vyvarovat se pádové rychlosti, nemá smysl hovořit o způsobech, jimiž milionům lidí po celém světě zkvalitní cestování.

Americkému hospodářství dnes hrozí riziko dosažení pádové rychlosti. Konkrétně otázka netkví v tom, jestli dokáže růst, ale jestli dokáže růst dostatečně rychle, aby pohánělo velkou ekonomiku, která podle americké centrální banky čelí „zkracování dluhových pák v bilancích, úvěrovým omezením a nejistotě domácností i podniků ohledně ekonomických vyhlídek“. Připomeňme, že je tomu o málo víc než rok, co jistí američtí představitelé hovořili o „létě ozdravení“ – což byl náhled opřený o mylné přesvědčení, že Amerika dosahuje „únikové rychlosti“.

Pro ekonomiku, jako je ta americká, která zoufale potřebuje robustní růst, je pádová rychlost děsivým rizikem. Bez svižného růstu nelze zvrátit úporně vysokou a čím dál silněji strukturální (a tedy vleklou) nezaměstnanost, bezpečně zkrátit dluhovou páku předlužených bilancí ani zabránit dalšímu zjitřování už dnes zneklidňující příjmové a majetkové nerovnosti.

Soukromý sektor hrozbu pádové rychlosti sám zažehnat nemůže a nezažehná. Naléhavě potřebná je dobrá tvorba politik. Konkrétně je nutné, aby tvůrci politik byli otevření a projevili ochotu porozumět neobvyklým výzvám, před nimiž americká ekonomika stojí, aby na ně vhodně reagovali a měli po ruce účinné politické nástroje.

V Americe (a v Evropě, kde je situace ještě horší) tomu tak ale bohužel ani zdaleka není. Američtí tvůrci politik byli navíc v uplynulých několika týdnech zaujati spíš svalováním viny na Evropu a Čínu než snahou pochopit a řešit změny paradigmat, které jsou u kořene ekonomických problémů země a hromadících se sociálních potíží.

Právě tady je na místě obrátit se k postřehům Steva Jobse, jednoho z nejlepších inovátorů a podnikatelů na světě. Jobs dělal víc, než že by změnami paradigmat jen proplouval; on je v zásadě vyvolával. Byl mistrem přetváření složitého na jednoduché; nenechal se ochromit komplikovaností a hledal nové způsoby jak ji kriticky rozebrat a překonat. Týmová práce nebyla jednou z možností, ale závazkem. A vyhýbal se hledání jediného „velkého třesku“ a raději se zaměřoval na vícero průlomů.

Základem toho všeho byla ochota se vyvíjet – touha po zdokonalování se pomocí pokusů. Nadto vynikal uměním zaujmout obecenstvo všude na světě jak svou vizí, tak strategií k jejímu naplnění.

Američtí tvůrci ekonomických politik na těchto frontách zaostávají. Místo aby se věnovali komplexnímu souboru naléhavě potřebných podpůrných opatření, zdá se, že jsou posedlí marnou snahou vynalézt „trhák“, který vyřeší všechny ekonomické problémy země. Není divu, že jej ještě nenalezli.

Týmová práce opakovaně padá za oběť mocenským šarvátkám a politické hašteřivosti. Pro kritický rozbor strukturální komplikovanosti se udělalo málo, natož aby se podařilo získat veřejnou podporu pro určitou střednědobou vizi, věrohodnou strategii její realizace a soubor opatření, která se pro daný úkol hodí.

Čím déle v tvorbě politik trvá patová situace, tím větší je riziko dosažení pádové rychlosti v ekonomice, kde už zavládla krize nezaměstnanosti a rozsáhlý rozpočtový deficit, řada hypoték se nesplácí a úrokové sazby centrální banky jsou sražené na nulu. To je atmosféra, v níž se nezdravé bilance dostávají pod ještě větší tlak a zdraví investoři se odmítají zapojit. Během takového procesu se riziko recese drží nepříjemně vysoko, krize nezaměstnanosti se prohlubuje a nerovnosti se zvětšují, neboť se ukazuje, že systémy sociálního zabezpečení, už beztak napjaté, jsou ještě děravější.