Mnozí lidé a vlády v Evropě, frustrovaní politikami Bushovy administrativy, doufají v zásadní změnu americké zahraniční politiky po nadcházejících prezidentských volbách. Muselo by ale dojít ke středně velkému politickému zázraku, aby se tyto naděje nezklamaly, a takový zázrak nepřijde – ať už bude zvolen kdokoliv.

Bushova administrativa udělala celou řadu zahraničněpolitických kiksů s dalekosáhlými důsledky. Bush ale nevymyslel americký unilateralismus ani nevyvolal transatlantickou roztržku mezi Spojenými státy a Evropou. Jistěže, Bush oba trendy utvrdil, ale jejich skutečné příčiny spočívají v objektivních historických okolnostech, zejména v americkém postavení jediné světové velmoci po roce 1989 a slabosti Evropy, již si sama způsobila. Za předpokladu, že Amerika zůstane jedinou světovou velmocí, nebude příští prezident USA ani schopen, ani ochoten základní rámec americké zahraniční politiky změnit.

Samozřejmě že bude důležité, kdo v souboji o prezidentský úřad zvítězí: buď kandidát, u něhož se očekává, že bude pokračovat v Bushově zahraniční politice, anebo někdo připravený k novému začátku. V prvním případě se transatlantická trhlina dramaticky prohloubí. Další čtyři, nebo dokonce osm let politiky USA à la Bush by podstatě transatlantického spojenectví způsobilo takovou újmu, že by to ohrožovalo samotnou jeho existenci.

Bude-li ale příští americký prezident odhodlaný prosazovat nový směr, zahraniční politika USA by mohla posílit co do multilaterality, zaměřenosti na mezinárodní instituce a aliance a ochoty vrátit vztah mezi vojenskou silou a diplomacií do jeho historických proporcí. Tolik dobré zprávy.

Špatnou zprávou je, že i za takto příznivých okolností se USA coby světová velmoc nevzdají své politiky „volné ruky“ ani nezapomenou na svou sílu a nárok na prvořadost mezi národy.

Další špatnou (anebo dobrou?) zprávou je, že multilaterálnější americká politika zesílí tlak na Evropany, aby na sebe vzali větší zodpovědnost za řízení mezinárodních krizí a řešení konfliktů – v Afghánistánu, Íránu, Iráku, na Středním východě, v kavkazském regionu a v Rusku a s ohledem na budoucnost Turecka. K této společné agendě by si Evropané měli přibrat Afriku, změnu klimatu a reformu Organizace spojených národů a světové obchodní soustavy.

Evropa už dlouho podceňuje svou váhu a význam. Evropská geopolitická, ekonomická a společenská důležitost je celkem zřejmá. Pro velkou část světa by však jako příklad mohla posloužit také evropská integrace zájmů svrchovaných států prostřednictvím společných institucí.

Modelem pro zformování světového řádu jedenadvacátého století založeného na spolupráci by se mohl stát především způsob, jímž Evropa během procesu rozšiřování používala svou moc k dosažení trvalého míru na celém kontinentě a napomáhala rozvoji prostřednictvím začleňování celých ekonomik, států a společností do svého institucionálního rámce.

Tento moderní, pokrokový a mírový model je jedinečný a vyspělejší než všechny ostatní přístupy k zásadním otázkám politického řádu, jež se v současnosti nabízejí.

Že by se něco mohlo stát , ale neznamená, že se to stane . Kvůli vnitřním neshodám a nedostatku jednoty, jež způsobují slabost Evropské unie a omezují její schopnost jednat, je globální vliv Evropy chabý. Objektivně silná, subjektivně neduživá – právě tak lze popsat nynější stav EU.

Přítomný okamžik americké slabosti nastává právě ve chvíli zásadní změny mezinárodního politického prostředí, které charakterizují meze moci USA, evropská nevýkonnost a vzestup nových globálních obrů, jako jsou Čína a Indie.

Má ještě smysl ve světle tohoto dění hovořit o „Západu“? Myslím, že má, a to víc než kdy dřív, poněvadž trhlina mezi Evropou a Amerikou v globálním ohledu obě strany významně oslabuje.

Unilaterální přepětí americké moci přináší v americko-evropských vztazích naději na nový začátek. Amerika bude víc než v minulosti záviset na silných partnerech a bude takové partnerské svazky vyhledávat.

Na co tedy Evropané čekají? Proč právě teď nezačít překonávat tradiční napětí mezi NATO a EU – zejména když se francouzská politika vůči NATO za prezidenta Nicolase Sarkozyho posouvá správným směrem? Pravidelná vzájemná účast generálního tajemníka NATO a hlav zahraniční politiky EU na zasedáních obou organizací nevyžaduje mnoho času ani úsilí.

Proč neiniciovat konzultace mezi EU a USA na vysoké politické úrovni (s účastí generálního tajemníka NATO v otázkách bezpečnosti) – kupříkladu pozváním ministra zahraničí USA a dalších členů administrativy, jako jsou ministr financí či ředitel Agentury ochrany životního prostředí, aby se několikrát do roka účastnili příslušných schůzek Rady EU? Proč nezavést pravidelnou každoroční schůzku Evropské rady s prezidentem USA?

Velký význam by měly také periodické schůzky mezi příslušnými výbory Kongresu USA a Evropského parlamentu, neboť nakonec právě oba tyto orgány budou muset ratifikovat všechny mezinárodní úmluvy. Poučením pro všechny zúčastněné strany by měl být osud Kjótského protokolu. Žádná z takovýchto porad mezi USA a EU by nevyžadovala nové dohody, takže by mohly začít bez dalších přípravných jednání.

Existuje jedna jistota, již si Evropané ze současné americké předvolební kampaně mohou vzít už teď: s multilaterálněji orientovanou zahraniční politikou USA se Evropa už dlouho nepoveze v pohodlném závětří americké světové politiky. A to je dobrá věc. Novým transatlantickým receptem musí být silnější slovo v rozhodování výměnou za větší podíl na zodpovědnosti.