Není divu, že atmosféra na letošním Světovém ekonomickém fóru byla ponurá. Ti, kdo si myslí, že globalizace, technologie a tržní hospodářství vyřeší problémy světa, se zdáli přemoženi. Nejvytrestanější ze všech byli bankéři. Na pozadí hypoteční krize, katastrof v mnoha finančních institucích a oslabování akciového trhu byli tito „vládci vesmíru“ méně vševědoucí než ještě před nedávnem. Psí hlavu ale letos v Davosu neměli jen bankéři, nýbrž i jejich regulátoři – bankéři centrální.

Každý, kdo jezdí na mezinárodní konference, je zvyklý slýchat Američany, jak poučují ostatní o transparentnosti. V Davosu tomu tak pořád ještě trochu bylo. Slyšel jsem obvyklé hříšníky – včetně někdejšího ministra financí, který byl při tomto napomínání během východoasijské krize obzvlášť hlasitý – omílat potřebu transparentnosti ve fondech svrchovaného majetku (byť ne v amerických či evropských hedžových fondech).

Tentokrát ale rozvojové země neodolaly a k pokrytectví celé věci se vyjádřily. S ohledem na problémy, které právě sužují Spojené státy, bylo dokonce ve vzduchu cítit slabý závan škodolibosti – samozřejmě že tlumený obavami z důsledků poklesu na jejich vlastní ekonomiky.

Skutečně Amerika ostatním radívala přizvat si americké banky, aby je naučily řemeslu? Skutečně se Amerika pyšnila svými dokonalejšími systémy řízení rizika a zašla tak daleko, že vyvinula novou regulační soustavu, nazvanou Basilej II? Po Basileji II je veta – tedy přinejmenším dokud nevyblednou vzpomínky na současnou pohromu.

Bankéři – a ratingové agentury – věřili ve finanční alchymii. Domnívali se, že finanční inovace mohou nějak proměnit špatné hypotéky v dobré cenné papíry, zasluhující si rating AAA. Jedna poučka moderní teorie financí ale říká, že na dobře fungujících finančních trzích by přebalování rizik nemělo mít žádný význam. Jestliže známe jak cenu smetany, tak odstředěného mléka, cenu mléka s 1%, 2% či 4% smetany si můžeme odvodit. Přebalování může nějaké peníze vynášet, ale ne miliardy, jež banky vydělaly krájením a sekáním rizikových hypoték do balíčků, jejichž hodnota byla mnohem vyšší než jejich obsah.

Zdálo se to příliš dobré, než aby to byla pravda – a zdání neklamalo. Horší je, že banky neporozuměly prvnímu principu řízení rizik: diverzifikace se osvědčí, jedině nejsou-li rizika ve vzájemném vztahu, a makrošoky (jako ty, které postihují ceny nemovitostí a platební schopnost dlužníků) mají vliv na pravděpodobnost insolvence u všech hypoték.

V Davosu jsem prohlásil, že centrální bankéři také chybovali, když špatně vyhodnotili hrozbu poklesu a nezajistili dostatečnou regulaci. Se svými opatřeními příliš dlouho čekali. Poněvadž obvykle trvá rok či déle, než se účinky měnové politiky plně projeví, centrální banky musí jednat preventivně, ne reaktivně.

Ba Federální rezervní systém USA a jeho dřívější předseda Alan Greenspan možná ke vzniku problému přispěli, když povzbuzovali domácnosti, aby si brali riskantní hypotéky s pohyblivou sazbou, přesvědčováním těch, kdo se obávali bubliny bydlení, že na trhu je nanejvýš trocha „pěny“. Obyčejně by davoské obecenstvo přispěchalo centrálním bankéřům na pomoc. Tentokrát výsledky hlasování na konci sezení podpořily můj názor v poměru tři ku jedné.

Ani sebeobhajoba jednoho z centrálních bankéřů, že „nikdo nemohl problémy předvídat“, valnou částí publika nepohnula – snad proto, že několik lidí, kteří tam seděli, v minulých letech tak jako já před nastávajícím problémem výslovně varovalo. Jediné, v čem jsme se mýlili, bylo, jak špatná byla úvěrová praxe bank, jak netransparentní banky ve skutečnosti byly a jak nedostatečné byly jejich systémy řízení rizik.

Bylo zajímavé sledovat odlišné kulturní přístupy ke krizi. V Japonsku by se výkonný ředitel velké banky omluvil svým zaměstnancům a své vlasti a odmítl by penzi i odměnu, aby se o tyto peníze mohli podělit ti, kdo v důsledku firemního selhání utrpěli. Rezignoval by. V Americe se otázky týkají pouze toho, zda představenstvo ředitele přinutí k odchodu, a pokud ano, jak velké bude jeho odchodné. Když jsem se jednoho výkonného ředitele zeptal, jestli proběhla nějaká diskuse o tom, že by své odměny vrátili, odpovědí nebylo pouhé ne, ale útočná obrana systému odměn.

Jde už o třetí krizi v USA za posledních 20 let, po krizi stavebních spořitelen v roce 1989 a krizi Enron/WorldCom v roce 2002. Deregulace se neosvědčila. Ničím nespoutané trhy sice snad přinášejí obrovské prémie nejvyšším manažerům, ale žádná neviditelná ruka je nevede ke společenskému blahobytu. Dokud nedosáhneme lepší rovnováhy mezi trhy a veřejnou správou, svět bude nadále platit vysokou cenu.