CAMBRIDGE – Až udeří příští rozsáhlá celosvětová finanční krize, nechť nikdo neříká, že se Mezinárodní měnový fond nikdy nepokusil jí předejít. MMF nedávno navrhl novou globální daň pro finanční ústavy, volně úměrnou jejich velikosti, a dále daň ze zisků a prémií bank.

Návrh Fondu se setkal s předvídatelným opovržením a posměchem ze strany finanční branže. Zajímavější a podstatnější jsou smíšené ohlasy prezidentů a ministrů financí skupiny G20. Vlády, které se ocitly v epicentru nedávné finanční krize, zejména Spojené státy a Velká Británie, jsou přímo nadšené, obzvlášť daní z velikosti. Vždyť tak chtějí samy postupovat. Země, jež nedávná zhroucení bank nezakusily, například Kanada, Austrálie, Čína, Brazílie a Indie, nadšené nejsou. Proč by měly měnit systémy, které prokázaly takovou odolnost?

Kritizovat podrobnosti plánu MMF je velice snadné. Celková diagnóza problému, jak ji MMF stanovil, je ale v mnohém přesná. Kvůli implicitním garancím daňových poplatníků finanční systémy nabobtnaly, což bankám, zejména těm velkým, umožňuje půjčovat si peníze za úrokové sazby, jež plně neodrážejí rizika, která na sebe berou ve snaze dosahovat přehnaně vysokých zisků. Toto riziko se pak přesouvá na daňové poplatníky, a tak je zdanění finančních firem v přímé úměře k jejich půjčkám jednoduchým způsobem jak zajistit spravedlnost.

„Jaká rizika?“ naléhají finanční firmy. Průměrná cena finančních výpomocí byla „pouhých“ několik procentních bodů HNP. A krize byla událostí, která přichází jednou za půlstoletí.

MMF právem upozorňuje, že tato tvrzení jsou nesmyslná. Během krize daňoví poplatníci schytali dluh ve výši téměř čtvrtiny národního důchodu. Příští krize možná nevyjde tak „dobře“ a ztráty, jež veřejnost ponese, budou drtivé. I přes „úspěch“ finančních výpomocí jednotlivé země v důsledku recese utrpěly rozsáhlé propady výstupu a zakusily dlouhodobý podprůměrný růst.

Avšak přestože je třeba, aby si regulace poradila s nabobtnalými bilancemi bank, jež byly pramenem krize, MMF se právem přehnaně nezaměřuje na nápravu problému ústavů „příliš velkých na krach“. Překvapivě velký počet znalců se podle všeho domnívá, že kdyby se podařilo rozbít velké banky, vlády by byly mnohem odolnější vůči finančním výpomocím a celý problém „morálního hazardu“ by se utlumil.

To je pochybná logika, vzhledem k tomu, kolik podobných krizí během staletí postihlo velmi rozdílné soustavy. Systémová krize, která by současně sevřela velký počet středně velkých bank, by vlády vystavila stejně silnému tlaku na finanční sanaci jako krize, která dolehne na několik velkých bank.

Celkově se kolem nás vznáší příliš mnoho komplikovaných nápadů, které vypadají pěkně na papíře, ale za pořádné krize by se mohly ukázat jako hluboce pomýlené. Každé odolné řešení musí být přiměřeně jednoduché na pochopení a realizaci. Návrh MMF podle všeho tyto nároky splňuje.

Naproti tomu někteří finanční specialisté dávají přednost tomu, aby byly banky nuceny více spoléhat na „podmíněný“ dluh, který lze v případě širokého systémového zhroucení nuceně převést na (eventuálně bezcenné) akcie. Jak by bylo možné tuto formu „předvařeného bankrotu“ uvést do praxe ve světě nesmírně rozdílných právních, politických a bankovních soustav, však zůstává nejasné. Finanční historie je poseta neprověřenými záchrannými opatřeními, která za krize selhala. Je lepší krotit růst systému.

Na mnohem tenčím ledě je však MMF s myšlenkou, že jeho jednotný celosvětový daňový systém určitým způsobem mezinárodně srovná pravidla hry. To se nestane. Země, kde už dnes fungují pevné systémy finanční regulace, v zásadě „zdaňují“ své finanční firmy víc než třeba USA nebo Británie, kde je finanční regulace spíše minimální. Spojené státy a Velká Británie nechtějí svou konkurenční výhodu oslabit zdaněním bank, kdyby tak některé jiné země neučinily. Jenže právě jejich systémy nejsilněji a nejnaléhavěji potřebují pevnější brzdy a mantinely.

S obranou „vzpurných“ zemí, které návrh MMF odmítají, nezacházejme ale příliš daleko. Tyto země si musí uvědomit, že pokud USA a Británie zavedou i jen mírné reformy, hodně kapitálu poteče jinam a je možné, že přehltí regulatorní systémy, u nichž se až dosud zdálo, jak pěkně fungují.

A co druhá daň navržená MMF, ze zisků a prémií bank? Taková daň je politicky lákavá, ale nakonec nedává mnoho smyslu – snad jedině s výjimkou krizového roku, kdy jsou subvence bank naprosto zřetelné. Bylo by lepší zdokonalit regulaci finančního trhu přímo a ponechat na národních daňových soustavách, aby se zisky bank naložily stejně jako u ostatních branží.

První úsilí MMF předepsat světu lék může mít své chyby, ale diagnóza finančního sektoru nabobtnalého morálním hazardem je očividně správná. Doufejme, že až se letos lídři G20 sejdou, rozhodnou se brát problém vážně a nebudou diskusi odkládat dalších deset nebo dvacet let, než na nás dolehne další krize.