Vydání pamětí Alana Greenspana, sepsaných najatým autorem pod názvem The Age of Turbulence (Věk turbulencí), vyvolalo řadu obvinění, že nakonec až tak skvělým centrálním bankéřem nebyl. Stan Collender z týdeníku National Journal za těmito útoky rozeznává otisky prstů Bílého domu: Greenspan je ostatně vůči administrativě George W. Bushe nelítostně kritický a napadání věrohodnosti bývalých politických aktérů z republikánského tábora, již Bushe kritizují, je standardní protiúder. Jak si ale má člověk přebrat kritiku Greenspanova působení ve Federálním rezervním systému?

Obžaloba obsahuje čtyři body: Greenspan prý chybně povzbuzoval růst nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou, který nafoukl bublinu nemovitostí, chyboval, když schválil Bushovy daňové škrty, v 90. letech měl brzdit bublinu akciového trhu a v novém miléniu měl činit totéž s bublinou realit.

U prvních dvou bodů dnes Greenspan přiznává vinu. Tvrdí, že nechápal, jak růst nestandardních hypoték vábil příjemce úvěrů a investory k podstupování nebezpečných rizik. Soustředil se na to, říká dnes, jak relativně nevýhodné jsou pevně úročené hypotéky pro své příjemce v dobách nízké inflace, což byla chyba.

Greenspan se také přiznává k chybě ze začátku roku 2001. Domníval se, že kongresu ohledně problematiky státního rozpočtu předkládá vyváženou výpověď. Prohlásil, že je důležité hospodařit s přebytky, aby se splatil dluh, ale že přebytky nesmějí být tak velké, aby vláda nakonec vlastnila americký průmysl. Dále vypověděl, že daňové škrty jsou lepší než nárůsty výdajů, které by zajišťovaly, aby přebytky nenarostly přespříliš, ale že nejistota je obrovská, takže bude správné veškerá snížení daní zrušit, pokud by snad hrozilo, že nás vrátí do období deficitů.

Robert Rubin a Kent Conrad jej varovali, že tisk jeho výpověď jako vyváženou interpretovat nebude a že kongres si ji vyloží jako výmluvu k opuštění fiskální kázně. Měli pravdu.

Greenspan se rovněž přiznává, že špatně porozuměl charakteru Bushovy administrativy. Domníval se, že se k moci opět dostali jeho staří realističtí přátelé z Fordovy administrativy. Myslel si, že společně s ministrem financí Paulem O’Neillem dokáže zvítězit v tiché „vnitřní hře“ o rozumnou politiku, aniž by se uchylovali k „vnější hře,“ po níž by jeho znovuzvolení v roce 2004 bylo nepravděpodobné. V tom se mýlil.

Jak závažné však jsou tyto koncepční a politické zločiny, k nimž se teď Greenspan doznává? Podle mého názoru jde jen o přestupky. Proti nim je třeba postavit to, co bývalý ministr financí Larry Summers nazývá Greenspanovou dovedností během let ve Fedu jako ve „zlatých rukavičkách“ odvracet recese a minimalizovat je.

„Hrdelními zločiny,“ z nichž je Greenspan obžalován, jsou další dvě obvinění: měl prý udělat víc pro zastavení jednak bubliny akciového trhu ke konci 90. let, jednak bubliny bydlení na počátku nového tisíciletí. Tady Greenspan trvá na svém a vinu nepřiznává.

Jediným způsobem, jímž by podle jeho slov Fed koncem 90. let udržel ceny akcií v rozumně vyvážených rozmezích, by bylo posunout úrokové sazby tak vysoko, že by to reálné ekonomice podtrhlo nohy. Úrokové sazby nastavené tak vysoko, aby potlačily spekulace na burze, by také zabrzdily výstavbu a další formy investic, zvýšily by nezaměstnanost a uvrhly hospodářství do recese. Způsobit v současnosti výrazné zlo proto, abychom se vyvarovali možného budoucího nebezpečí, když naše vědomosti jsou omezené a úsudek nejistý, je podle Greenspanova přesvědčení nerozumné. V tomto ohledu pokračuje v tradici obezřetnosti, která sahá od Edmunda Burkea po Johna Maynarda Keynese.

Podobnou obhajobu Greenspan vznáší i ve věci bubliny nemovitostí. Pro americké pracující byla v uplynulém půlstoletí – v době, která jim nepřinesla mnoho dobrého – vysoká zaměstnanost ve stavebnictví příznivá. Zvýšení úrokových sazeb s cílem omezit boom bydlení se i při zpětném pohledu jeví jako nerozum, jestliže by cenou za ně byla masová nezaměstnanost. A Greenspan se vyhýbá paternalismu: nebyl by ochoten přijmout úlohu regulátora, který lidem říká, že si dům koupit nemohou, byť jim ho věřitel je ochoten financovat.

Greenspan by ale své vlasti i světu posloužil lépe, kdyby byl při brždění růstu nestandardních hypoték s pohyblivou úrokovou sazbou o něco paternalističtější. Posloužil by vlasti i světu lépe, kdyby byl méně loajálním republikánem vynakládajícím úsilí ve vnitřní hře, v níž se Bushovy politické poradce snažil přesvědčit o významu dobré politiky, a více nestranným správcem dlouhodobé americké fiskální stability. Samozřejmě, takový Greenspan by nikdy nebyl znovuzvolen.

Celkově vzato, Greenspan během svého správcovství v oblasti měnové politiky sloužil Spojeným státům i světu dobře, zejména tím, co neudělal : nepokusil se zastavit akciovou ani realitní bublinu tím, že by zprudka zabrzdil ekonomiku.