Tuesday, September 30, 2014
3

Etika a zemědělství

MELBOURNE – Měly by bohaté země – nebo tamní investoři – skupovat zemědělskou půdu v rozvojových zemích? Otázku nadnesla zpráva Nadnárodní pozemkové obchody v zemědělství na globálním jihu, vydaná loni konsorciem Land Matrix Partnership, které sdružuje evropské výzkumné ústavy a nevládní organizace.

Zpráva dokládá, že od roku 2000 investoři či státní orgány z bohatých a rozvíjejících se zemí koupili víc než 83 milionů hektarů zemědělské půdy v chudších rozvojových zemích. To představuje 1,7 % zemědělské půdy světa.

Většina těchto nákupů se uskutečnila v Africe, přičemž dvě třetiny připadají na země, kde se ve velkém hladoví a instituce k určování formálního vlastnictví půdy jsou často slabé. Jen nákupy v Africe tvoří plochu zemědělské půdy velikosti Keni.

Tvrdí se, že zahraniční investoři kupují půdu, která leží ladem, a že tudíž jejím využitím k produkci zvyšují celkovou dostupnost potravin. Zpráva Land Matrix Partnership ale zjistila, že tomu tak není: zhruba 45 % nákupů se týkalo obhospodařované půdy a téměř třetina odkoupené půdy byla zalesněná, což naznačuje, že tento vývoj může přinášet rizika pro biodiverzitu.

Jedná se o investice soukromé i veřejné (uskutečňované například státními orgány) a mají původ ve třech různých skupinách zemí: v rozvíjejících se zemích, jako jsou Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika, Malajsie a Jižní Korea, dále v ropných státech Perského zálivu a konečně v movitých vyspělých ekonomikách, například ve Spojených státech a některých evropských zemích. Příjem na hlavu v zemích původu investic je v průměru čtyřikrát vyšší než v zemích cílových.

Cílem většiny těchto investic je produkce potravin a dalších plodin na vývoz ze zemí, v nichž se půda kupuje, a to ze zřejmého důvodu, že bohatší země dokážou za produkci více zaplatit. Cílem víc než 40 % takových záměrů je vyvážet potraviny do země původu investice – což ukazuje, že hlavní pohnutkou ke skupování půdy je potravinová bezpečnost.

Organizace Oxfam International označuje některé z těchto obchodů za „uchvacování půdy“. Ve své vlastní zprávě Naše půda, naše životy uvádí, že komunity dotčené projekty Světové banky (SB) od roku 2008 podaly 21 formálních stížností dovolávajících se porušení jejich pozemkových práv. Oxfam s poukazem na rozsáhlé akvizice půdy, v jejichž důsledku došlo k přímému porušení práv, vyzvala SB, aby investice do nákupů půdy zmrazila, dokud nebudou nastaveny normy, které zajistí, aby o nich byly místní komunity předem informovány a měly možnost je odmítnout. Dále Oxfam chce, aby SB zajistila, že tyto prodeje půdy nebudou podrývat lokální ani národní potravinovou bezpečnost.

Světová banka v reakci na to souhlasila, že při prodejích půdy se objevují případy porušování práv, zejména v rozvojových zemích se slabou veřejnou správou, a prohlásila, že podporuje transparentnější a inkluzivnější participaci. Zároveň poukázala na nutnost zvýšit produkci potravin, aby bylo z čeho nakrmit další dvě miliardy lidí, které se na planetě očekávají k roku 2050, a nadnesla, že je zapotřebí do zemědělství v rozvojových zemích více investovat s cílem zvýšit produktivitu. Odmítla ovšem podnět k moratoriu na vlastní spolupráci s investory v zemědělství s argumentem, že to by postihlo právě ty, u nichž je nejvyšší pravděpodobnost, že postupují zákonně.

Lze si klást otázku, zda transparentnost a požadavek, aby místní držitelé půdy s prodejem souhlasili, jako ochrana lidí žijících v chudobě postačí. Obhájci volných trhů prohlásí, že pokud chtějí místní vlastníci půdu prodat, je jejich právem tak učinit.

Uvážíme-li však tlak bídy a vábení peněz, co je zapotřebí k tomu, aby se lidé mohli skutečně svobodně a poučeně rozhodnout, zda prodají něco tak významného jako je vlastnické právo k půdě? Vždyť prodat svou ledvinu tomu, kdo nabídne nejvíc, chudým lidem nedovolujeme.

Jistěže, zapřisáhlí stoupenci volných trhů řeknou, že bychom měli. Přinejmenším je však třeba vysvětlit, proč by se lidem měl zakazovat prodej ledvin, ale nikoli prodej půdy, která je pro ně zdrojem potravin. Většina lidí bez jedné ledviny může žít. Bez potravy ale nikdy nepřežije.

Proč odkoupení tělesného orgánu vzbuzuje mezinárodní odsudky, avšak skupování zemědělské půdy nikoli – i když jej doprovází vyhánění místních držitelů půdy a produkce potravin na export do bohatých zemí namísto místní spotřeby?

Světová banka snad opravdu dbá na práva místních držitelů půdy víc než jiní zahraniční investoři. Je-li tomu tak, oněch 21 stížností proti projektům SB je se vší pravděpodobností viditelná špička obrovského ledovce porušování pozemkových práv u zemědělských projektů zahraničních investorů v rozvojových zemích – zbytek zůstává skrytý, neboť obětem se nenaskýtá žádný stížnostní postup.

Jeden takový případ opožděně upoutal pozornost Výboru OSN pro lidská práva. V listopadu výbor dospěl k závěru, že Německo neuhlídalo skupinu Neumann Kaffee Gruppe, co se týče její spoluviny na nuceném vysídlení několika vesnic v Ugandě, které ustoupily rozsáhlé kávovníkové plantáži.

K vystěhování ale došlo už v roce 2001 a vesničané stále žijí v extrémní chudobě. V Ugandě ani v Německu se nedomohli žádné nápravy za porušení práv, která jim podle výboru náležejí v souladu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jehož je Německo signatářem. Máme věřit, že s čínskými a saúdskými investory vycházejí držitelé půdy lépe?

Z angličtiny přeložil David Daduč

Hide Comments Hide Comments Read Comments (3)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedDallas Weaver, Ph.D.

    As usual, the devil is in the details. Some of these farms will dramatically increase the numbers of jobs available along with importing a lot of technology and knowledge for the local farmers.

    Keep in mind that "experimental farms" in the more developed countries have spread agriculture technology to the local farmers, but these aren't common in the areas discussed. These large farms will be hiring and training local people in what is required for highly productive modern farming, ranging from chemical analysis of the soils and corrections of that chemistry to modern irrigation and management practices.

    For many of these farms to do well, they must become involved in infrastructure improvement that will help everyone. The cost of these "support services" are factored into the economic analysis (cheaper land vs higher infrastructure costs) that would determine the project size. The minimum project size to justify upgrading a road or adding agricultural water distribution systems can be very large.

    The real questions are far more complex that presented in this article.

  2. CommentedJ St. Clair

    good article....now...fix the problem....the international community is robbing, no matter how much is paid, the country in which they are acquiring/taking/..for their portfolio's only

Featured