0

Vlna otřesů z Japonska

NEW HAVEN – Zkáza – lidská i hmotná – v důsledku zemětřesení a cunami v Japonsku je nepředstavitelná. V přítomném okamžiku nelze s pražádnou mírou jistoty zjistit plný rozsah škod. Můžeme nicméně začít posuzovat potenciální účinky jejich přelévání do zbytku Asie a ostatních předních ekonomik po celém světě.

Úzký pohled na ekonomické dopady katastrofy říká, že na Japonsku významněji nezáleží. Jeho přírůstkový vliv na širší globální hospodářství totiž silně oslabilo už víc než 20 let neobvykle hlemýždího trendu růstu japonského výstupu. Katastrofa může vyústit v určité disproporční efekty v dodavatelském řetězci u aut a části sortimentu v oblasti informačních technologií, jako jsou flash disky, ale každá taková porucha bude mít sklon k přechodnosti.

Na povrchu se dvě největší světové ekonomiky nemají čeho obávat. Japonsko tvoří jen 5 % amerických vývozů a 8 % čínských. Při nejhorším možném výsledku, tedy úplném narušení japonského hospodářství, by přímé dopady na ekonomiky Spojených států a Číny byly malé – z jejich ročních temp růstu by neodkrojily víc než několik desetin procentního bodu.

Největší přímou exponovanost vůči Japonsku z takzvaných vyspělých ekonomik G10 má Austrálie – Japonsko je destinací pro 19 % jejího celkového exportu. Na opačném konci spektra je eurozóna, neboť na Japonsko připadají méně než 2 % jejích exportů.

K nejexponovanějším vůči Japonsku mezi rozvíjejícími se trhy patří Filipíny a Indonésie – Japonsko polyká asi 16 % jejich celkových vývozů. Na druhé straně škály je Jižní Korea, třetí největší ekonomika ve východní Asii, která na japonskou poptávku spoléhá jen u asi 6 % svých exportů.

Tomuto úzkému pohledu ale uniká nejpodstatnější úvaha: k nynějšímu „japonskému šoku“ nedochází v době velké ekonomické síly. To platí nejen pro samotné Japonsko, kde se vlivem dvou ztracených dekád kdysi živá ekonomika ocitá od počátku 90. let na trajektorii růstu nižšího než 1 %. Platí to i pro širší globální ekonomiku, která se sotva začínala zotavovat z nejhorší finanční krize a recese od 30. let 20. století.

Nadto japonský šok dnes není jediným činným negativním faktorem. Velmi znepokojivé jsou také dopady strmě rostoucích cen ropy a pokračujících problémů se suverénním zadlužením v Evropě. Byť ani jeden z těchto šoků nemusí být příslovečnou poslední kapkou, jejich kombinace a kontext jsou, mírně řečeno, zneklidňující.

Kontext je podstatný. Navzdory euforickému oživení globálních akciových trhů během posledních dvou let je světové hospodářství nadále křehké. Trhy zřejmě zapomněly, že zotavování z následků bublin a finančních krizí bývá anemické. Ekonomiky rostou tempem mnohem bližším k jejich minimálním letovým rychlostem, takže jim schází cyklická „úniková rychlost“ potřebná k soběstačnému oživení. Pokrizové ekonomiky proto oproti normálním dobám mnohem snáze podléhají šokům a jsou náchylnější k recidivám.

Bohužel existuje ještě další komplikace, která znepokojivost dnešních šoků zesiluje: vlády a centrální banky vystřílely tradiční munici, na niž v dobách ekonomického sevření dlouho spoléhaly. Platí to jak pro měnovou, tak pro fiskální politiku – obě opory moderní proticyklické stabilizace. Úrokové sazby centrálních bank se v předních ekonomikách vyspělého světa blíží nule a nadměrné rozpočtové schodky jsou normou. Mezi centrálními bankéři se proto do módy dostaly nekonvenční – a neprověřené – politiky jako takzvané „kvantitativní uvolňování“.

Od počátku se tyto nekonvenční politiky pokládaly za dočasnou korekci. Doufalo se, že se nastavení politik brzy vrátí k předkrizovým normám. Avšak jelikož šok střídá šok, „strategie odklonu“ se stále odsouvá.

Tak jako u vážně nemocného pacienta nelze ukončit život udržující terapii, je těžké ekonomiky po bublině odstavit od jejich momentálně už stabilních dávek injekcí likvidity a schodkových výdajů. V éře mimořádně vysoké nezaměstnanosti problém ještě zhoršují politické tlaky.

Z toho vychází zřejmě nejznepokojivější obava ze všech: poněvadž pokrizový svět bičuje šok za šokem a centrální banky nemají prostor ke snižování úrokových sazeb, není těžké si představit scénář časově neomezené měnové expanze, která skončí slzami. Jako velice reálná možnost se náhle zjevuje obávaný inflační konec hry.

Tyto úvahy nikterak nesnižují vážnost faktoru odolnosti. Ano, Japonsko bude znovu budovat, což v jeho hospodářství, poničeném katastrofou, nepochybně uspíší určité oživení. Došlo k tomu po zemětřesení v oblasti Hanšin (Kóbe) v roce 1995 a tentokrát k tomu dojde znovu.

Jenže tak jako rekonstrukce po zemětřesení v Kóbe jen málo přispěla k ukončení první ze ztracených dekád Japonska, lze podobný výsledek očekávat i nyní. Kladná stránka rekonstrukce – kromě urgentní obnovy běžného života tisíců lidí – je pro postiženou ekonomiku jen dočasnou úlevou od bolesti.

To je jen jedno z ponaučení, které nám Japonsko nabízí. Japonské hospodářství je ve skutečnosti v popředí mnoha vážnějších problémů, jež v posledních letech postihují globální ekonomiku. Od bublin aktiv a dysfunkční finanční soustavy po potlačování měnových pohybů a hrubé chyby v oblasti měnové politiky je Japonsko v mnoha ohledech laboratoří naší budoucnosti.

Svět se z japonských lekcí bohužel nepoučil a teď hrozí, že přehlédne další důležité vodítko. Význam zemětřesení a cunami roku 2011 netkví v relativně malém rozsahu přímého japonského vlivu na širší globální ekonomiku. Podstatnějším poselstvím je, jak tyto šoky svými ranami vhánějí nás ostatní do ještě těsnějšího rohu.