Migrace lidí je stará jako samotné dějiny. Ničím novým není ani migrace do odlehlých míst a vzdálených kultur. V devatenáctém století miliony Evropanů putovaly za svobodou do Ameriky, především do Spojených států. Novinkou dneška je rozsah migrace, jež je často pohybem přes hluboké kulturní propasti - a nezřídka bez konkrétního cíle.

Afričané prchající na lodích přes Středozemní moře často ani nevědí, zda se chtějí dostat do Itálie, Německa nebo do Británie. Ba ani pro ty, kdo jsou si cílem jisti, jako Severoafričané ve Španělsku a ve Francii nebo Turci v Německu, nebylo prioritou dostat se do určitého místa, nýbrž uniknout z beznaděje své domoviny.

Tato moderní podoba migrace způsobuje obrovské problémy cílovým zemím. V Evropě se dnes jedná o zřejmě nejvážnější sociální problém, neboť nikdo přesně neví, jak se vypořádat s výslednými střety kultur.

Kdysi dávno se zdálo, že odpověď nabízí Severní Amerika, zejména USA. Šlo o myšlenku „tavicího kotle": americkou kulturu obohacovali různí lidé, kteří však především vynakládali veškeré úsilí, aby přijali to, co nacházeli, a integrovali se. „Ne," odpověděla Ruska, která se přistěhovala do USA na počátku dvacátého století, svým vnoučatům na otázku, zda jejich předci připluli s poutníky na lodi Mayflower. „Naše loď se jmenovala jinak, ale teď jsme všichni Američané."

To se později změnilo, což vyústilo v proces, který popisuje Arthur Schlesinger, historik a někdejší poradce prezidenta Johna F. Kennedyho, ve své knize The Disuniting of America (Štěpení Ameriky). Všichni občané USA už nejsou Američany. Stali se Američany dvojdomými: Italoameričany, Afroameričany, Hispanoameričany a tak dále. Jednotlivé složky v tavicím kotli se od sebe oddělují.

Ani v Izraeli, poslední skutečně přistěhovalecké zemi - tedy alespoň pro Židy -, už asimilace není tak snadná. Noví přistěhovalci z Ruska mají svou vlastní politickou stranu a staří Evropané se stali zřetelnou menšinou.

Izrael i Amerika stále mají mechanismy integrace nových migrantů. Důležitým a zásadním faktorem je jazyk a v Izraeli armáda, zatímco v Americe sdílené sekulární přesvědčení stále zosobují hodnoty ztělesňované ústavou.

Tyto mechanismy ale všude na světě ochabují a v evropských zemích prakticky neexistují. Moderní společnosti charakterizují naléhavé problémy sounáležitosti. Neposkytují nevyslovená, podvědomá pouta společenství, která občané dříve pociťovali. Lidé proto začali lnout k jiným, původnějším skupinovým totožnostem. Brání se asimilaci, neboť se obávají, že je oloupí o jejich identitu, aniž by jim nabídla novou.

Co je tedy alternativou asimilace? „Salátová mísa" takzvaného multikulturalismu skutečnou alternativou není, protože nezajišťuje potřebný tmel, který drží komunity pohromadě. Všechny složky zůstávají od počátku oddělené.

Jedinou životaschopnou alternativou, pro niž existují příklady, je zřejmě praxe Londýna a New Yorku. Hlavním rysem této možnosti je koexistence společné veřejné sféry, sdílené všemi, a značné kulturní odloučenosti v „privátní" sféře, zejména v obytných čtvrtích. Veřejný prostor je multikulturní co do zázemí lidí, řídí se však společnými hodnotami, ba dokonce společným jazykem, zatímco soukromé životy lidí jsou - dovolte mi použít ošklivé slovo - ghettoizované.

Teoreticky jde jistě až o druhé nejlepší řešení kulturních dopadů migrace; prakticky je to jediná odpověď, kterou máme. Není ale k mání zadarmo. I nezbytné minimum společného jazyka vyžaduje cílené úsilí, o jistých pravidlech chování ani nemluvě.

Žiji v Londýně a žasnu nad způsobem, jímž jsme se my Londýňané vyrovnali s indickými rodinnými obchody, veřejnou dopravou řízenou lidmi z Karibiku, aniž bychom vznášeli mnoho otázek ohledně celých bangladéšských nebo čínských čtvrtí. Nikdo ještě nenašel jméno pro tuto novou podobu doktríny „odloučenosti, ale rovnosti", proti níž někteří z nás s takovým nasazením bojovali v 60. letech: oddělené soukromé životy ve společném veřejném prostoru, který patří rovným dílem všem.

Vše je zřetelně snazší v Londýně a v New Yorku než v menších městech, ba i než v hlavních městech zemí, kde se nehovoří angličtinou, světovým jazykem dneška. Berlínská turecká komunita a severoafrické komunity kolem Paříže, které mají svou vlastní veřejnou sféru a často i jazyk, se jeví čím dál odloučenější. V místech, kde k tomu dochází, může vznikat výbušná situace, jakýsi vnitřní separatismus, a to nikoliv mezi historicky oddělenými skupinami, ale mezi přistěhovalci a domorodci.

Jestliže jsme nuceni se vzdát naděje na asimilaci, naše úsilí by se mělo zaměřit na vytvoření veřejného prostoru, k němuž všichni přispívají a v němž se všichni dobře cítí. Ideálně by se mělo jednat o rozšiřující se veřejný prostor, neboť nakonec právě prvek jednoty je v moderní společnosti zárukou svobod jejích občanů.