NAIROBI – Nedávno jsem se v kavárně setkala s Eunice Wangariovou a překvapilo mě, jak se při rozhovoru mobilním telefonem vytrvale vyptává své matky na zrání kukuřičného pole v její rodné vesnici, hodiny cesty vzdálené od velkoměsta, kde jsme seděly. Zdravotní sestra Wangariová spoléhá na příjem ze zemědělství, aby si vydělala peníze na nákup další půdy – k rozšíření svého farmaření.

Přestože Wangariová žije v hlavním městě Keni, dokáže si vydělat stovky dolarů ročně na ziscích z tržních plodin pěstovaných za pomoci příbuzných. Už dávno se jí vrátil počáteční vklad, čerpaný z mezd zdravotní sestry ve výši asi 350 dolarů měsíčně.

Wangariová patří v Keni k tisícům – a v Africe ke statisícům, ba snad milionům – městských pracujících, kteří si zvyšují příjmy absenčním zemědělstvím. Vzhledem k tomu, že ceny základních potravin jsou nejvyšší za celá desetiletí, mnozí obyvatelé měst pokládají farmaření za dosti výnosné.

Specializací na zeleninu typickou pro daný region také absenční zemědělství upevňuje národní hrdost – a hrdost na tradiční stravu. „Už příliš dlouho naši zemi zaplavují potraviny z dovozu a jídlo kopírující Západ,“ říká Wangariová. „Nadešel čas, abychom se bránili – a vypěstovali si vlastní.“

Političtí lídři po celé Africe, vůči zájmům venkova dlouho přezíraví, procitli a uvědomili si význam farmaření a úlohu, již v zemědělství mohou sehrát vzdělaní lidé, a to i ti, kteří žijí ve velkoměstech. V Nigérii bývalý prezident Olusegun Obasanjo vlastní obrovské diverzifikované hospodářství a prosazuje politiky, které absenčním zemědělcům pomáhají k prosperitě. V Ugandě zase viceprezident Gilbert Bukenya pravidelně cestuje po vlasti a propaguje farmaření s vyšší přidanou hodnotou, jako je mlékárenství.

Zřejmě nejviditelnější politickou podporu absenčního zemědělství nalezneme v Libérii, malé západoafrické zemi, kde zemědělství rozprášila občanská válka, takže tamní obyvatelstvo je dodnes závislé na dovozu potravin. Prezidentka Johnsonová-Sirleafová si uvědomuje, že vzdělaní lidé by mohli přispět k oživení zemědělské výroby, a tak v červnu roku 2008 zahájila kampaň „Návrat k půdě“, zejména proto, aby osoby usazené ve městech pobídla k farmaření.

Jistěže, absenční zemědělské úsilí elit a vzdělaných lidí zaměstnaných ve městech nemůže uspokojit všechny naléhavé potravinové potřeby Afriky. Absenční farmáři se navíc potýkají s nečekanými problémy. Poněvadž svá hospodářství navštěvují jen zřídka, silně spoléhají na příbuzné a přátele. Když jsem se letos na jaře prvně rozhodla pěstovat pšenici na pronajaté půdě ve vsi, kde jsem prožila dětství, má matka souhlasila, že dohlédne na orbu, setbu i sklizeň. Bez její pomoci bych vůbec farmařit nemohla.

I s matčinou pomocí jsem ovšem jako na trní. Přestože jsem mezi pšeničnými poli vyrostla, mé znalosti zemědělství jsou chabé. Hnojivo i postřik vyšly dráž, než jsem myslela. Stébla pšenice sice vzklíčila na čas, ale teď mám strach, že v době sklizně – v listopadu – klesnou ceny a vynaložené náklady se mi nevrátí.

Jedním klíčovým nástrojem je mobilní telefon. Naději na úspěch mi dodává možnost lacino zavolat matce a hospodářství prodiskutovat. Po telefonu jsme se dokonce dohodly, jaký pesticid se použije a kterou traktorovou firmu najmeme.

Mnohým farmářům z měst se daří, protože znají jak chutě svých městských spoluobčanů, tak poměry na venkově. Někteří městští lidé se ovšem pořizováním půdy ani zajišťování vzdálené pomoci neobtěžují. Určité plodiny dokážou vypěstovat přímo doma. Účetní James Memusi pěstuje v nevyužité ložnici houby a prodává je do okolních hotelů a supermarketů.

Nicméně většina lidí usídlených v afrických městech má přístup k půdě na venkově, a právě proto liberijská vláda plným právem zdůrazňuje potenciál rozšiřování zemědělských farem. Nová propagační kampaň, kterou úřady spustily letos v létě, prohlašuje: „Půda je banka; vložte do ní své peníze.“

Hlavní snahou v Libérii je snížit dovozy základních potravin, jako je rýže a rajčata. V zámožnějších zemích africké elity motivuje složitá souhra národní hrdosti, stravovacích ohledů a snahy vydělat. V Zambii například Sylva Bandová už před dvěma desítkami let skrze svůj řetězec populárních restaurací vyvolala posedlost tradičními pokrmy. Dnes si běžní Lusačané chtějí podobná jídla vařit doma, čímž vytvářejí poptávku po zemědělcích dodávajících delikatesy, jako jsou sušené dýně, listy dvouzubce a čerstvá okra.

Jiná podnikatelka, Miringo Kinyanjuiová, zase v Nairobi dodává nerafinovanou – a výživnější – kukuřičnou a pšeničnou mouku. Ve snaze ještě dále své ingredience odlišit od západních provedení Kinyanjuiová v obchodech s potravinami prodává také mouku ochucenou amarathanem, listovou zeleninou rostoucí v Keni.

Oživování tradičních potravin přilákalo pozornost velkých nadnárodních korporací. Keňská pobočka firmy Unilever loni uspořádala kampaň „Ochutnejte naši kulturu“ na podporu své řady tradičních východoafrických bylinek a koření.

Takové kampaně jdou ruku v ruce s expanzí zemědělství, neboť prodejci těchto potravin dávají přednost blízkým pěstitelům – i když tito pěstitelé čím dál častěji žijí ve městech.