Násilí ve Francii, podněcované omračující nezaměstnaností a bezcitným policejním dohledem, odráží naprostý neúspěch francouzského modelu společenské integrace. Evropskou neschopnost integrovat své menšiny však dalo bolestně najevo už násilí jinde v Evropě, například červencové bombové útoky v Londýně a brutální vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha v ulicích Amsterodamu v listopadu 2004.

Jak se ve Francii nepokoje utišují, francouzští politici si lámou hlavu, co dělat dál. Před čtyřiceti lety, kdy v Americe formálně skončila legální segregace černochů a bělochů, Spojené státy čelily podobným problémům. Americká reakce ovšem ukazuje, že integraci nelze považovat za jednosměrnou cestu. Kromě zavádění požadavků a donucování, aby se menšiny zařadily do hlavního proudu, společnost musí být ochotná po sobě samé žádat, aby vytvořila prostor pro všechny své občany.

Evropa by se jako možným vzorem, jenž by mohla následovat, měla zabývat takzvanými politikami „afirmativní akce“, které uzákonila Amerika, aby černochům zajistila příležitosti. Afirmativní akce neboli „pozitivní diskriminace“, jak se tyto politiky někdy nazývají, začala u přijímání na vysoké školy. Na počátku 70. let však prezident Richard M. Nixon záběr afirmativní akce rozšířil.

Etnicita tudíž začala být považována za pozitivní faktor nejen u přijímacích řízení na univerzity, ale rovněž při rozhodování v tendrech na vládní zakázky, ulehčování přístupu k úvěrům pro malé podniky a najímání personálu do vládních služeb. Argumentem pro afirmativní akci byla v oněch dávných dobách skutečnost, že po dlouhém období systematické nespravedlnosti nezajistí rovné příležitosti pro všechny pouhé postavení diskriminace založené na rase nebo pohlaví mimo zákon.

Na tyto programy se často pohlíží tak, že jsou v rozporu s určitou základní americkou hodnotou, zejména, že přijímání studentů, přidělování úvěrů i najímání pracovníků by se mělo zakládat na přednostech jedince, nikoli na odlišnosti skupin. I po třech desítkách let však stále existují. Ba přední americké společnosti jako General Motors, General Electric a Walmart si ze své vlastní iniciativy vytvořily programy afirmativní akce jak pro najímání pracovníků, tak pro výběr dodavatelů.

Obdobně platí, že zpravodajské programy amerických televizí zaplňují moderátoři a moderátorky různého etnického původu. Ve Francii naproti tomu bylo velkou novinkou už jen nasazení černošské moderátorky Audrey Pulvarové, neboť většina jejích francouzských kolegů jsou běloši.

Afirmativní akce v USA dokázala vytvořit významnou afroamerickou střední třídu. Procentní podíl černošských domácností s výdělkem přes 50 tisíc dolarů ročně (upraveno o inflaci) se za poslední čtyři desítky let více než ztrojnásobil, z 9,1% v roce 1967 na 27,8% v roce 2001.

Vysoké pozice v zaměstnání zastává ve veřejném i soukromém sektoru v USA více lidí odlišné barvy pleti a více žen než jinde na světě. Skutečnost, že nadále existuje rozsáhlá černošská chudinská třída – což děsivě dramatickým způsobem odhalily nedávné záplavy v New Orleans – je především důsledek mizerných školských soustav.

Programy afirmativní akce jsou samozřejmě odjakživa terčem pro ty, kdo z nich nemohou těžit. V roce 2003 jistý bělošský student požádal Nejvyšší soud USA, aby prohlásil, že zohlednění rasy v politice přijímání studentů na Michiganskou univerzitu porušuje doložku o rovné ochraně ve čtrnáctém dodatku k Ústavě USA.

Nejvyšší soud však rozhodl, že program je ústavní, s odvoláním na „závažný zájem státu“ na rasové rozmanitosti. „Má-li se uskutečnit sen o jediném, nedělitelném národě,“ prohlásil soud, „je zapotřebí skutečné účasti příslušníků všech rasových a etnických skupin v civilním životě národa.“

Během svého rozhodování Nejvyšší soud zvážil právní rozbor podaný šedesáti velkými americkými podniky, vedenými General Motors, který žádal o potvrzení afirmativní akce. Firmy tvrdily, že dovednosti potřebné v dnešním globálním tržním prostředí lze rozvíjet jedině interakcí s širokou rozmanitostí lidí. Vojenští důstojníci a velitelé ve výslužbě soudu sdělili, že afirmativní akce je významná pro udržení integrovaných důstojnických sborů.

Jednou věcí, kterou americké programy afirmativní akce dělat nesmí, je stanovovat kvóty pro jednotlivé menšiny, neboť to brání soutěživosti mezi různými skupinami. Při porovnávání skupin je však dovoleno využít příslušnosti jedince k nedostatečně zastoupené menšině v jeho prospěch. Univerzita tedy může vybrat černošského studenta s uspokojivým hodnocením přijímací zkoušky, třebaže existuje bělošský student s lepším výsledkem.

Ze současného francouzského pohledu jsou však zákony a směrnice založené na etnicitě považovány za nežádoucí zásah do republikánského ideálu. Francouzský prezident Jacques Chirac se staví vehementně proti kvótám pro přistěhovalce ze strachu, že by taková politika stigmatizovala skupiny. A francouzské podniky řešení problémů předměstí za svůj úkol nepovažují.

Navíc francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy neudělal mnoho, jen rozdal několik zvláštních stipendií nejbystřejším přistěhovalcům z předměstí. Francie programy afirmativní akce má, avšak jsou zaměřené na chudobu, nikoli na etnicitu.

Jestli to evropští politici s prevencí rozkolu mezi skupinami obyvatel myslí vážně, afirmativní akce je nezbytná – nejen na pracovištích, ale i v oblastech úvěrů pro malé firmy, úvěrů pro domácnosti, veřejných zakázek a přijímacích řízení na školách. Tony Blair, který nedostatkům integrace ve Velké Británii čelil v červenci, by měl využít současného předsednictví své země v Evropské unii a učinit z programů afirmativní akce nejvyšší prioritu summitu lídrů evropských vlád, který proběhne příští měsíc v Bruselu.