WASHINGTON – Shazování bomb jako řešení pro problémová místa světa možná vychází z módy (s výraznou výjimkou Libye), avšak varovné zvedání prstu je rozhodně opět v kurzu. Téměř nemine den, kdy by některé významné noviny na Západě nepřišly s moudrou a konkrétní, leč mnohdy nepříliš přátelskou radou vzdáleným a klopotně se prosazujícím demokraciím o tom, co „musí“ udělat, aby si získaly souhlas „mezinárodního společenství“.

Taková rada je podobně jako velká část samotných dnešních novin pochopitelně bezplatná. Současně však postrádá zodpovědnost, a jak kdysi prohlásil Stanley Baldwin, moc bez zodpovědnosti je výsadou nevěstky.

Existuje značná propast mezi radou, kterou nelze odmítnout, a zodpovědností za řešení následků, když se tato rada ukáže jako mylná nebo mimořádně obtížně uskutečnitelná. Rádcové světa by se mohli pokusit to mít na paměti, až budou nabízet pomoc představitelům vzdálených zemí potýkajících se s problémy, s nimiž mají rádcové malé nebo vůbec žádné bezprostřední zkušenosti.

Jednou za čas určitá profese (nejčastěji ekonomie) stanoví, že dospěla ke konsensu v otázce řešení nějakého problému. Dobrým příkladem byl takzvaný „washingtonský konsensus“, jenž vládl před nedávnou finanční krizí.

V případě rodících se demokracií zní formule, která dnes často bývá povinnou, zhruba takto: zrušte veškeré zákazy politických aktivit, liberalizujte média, zorganizujte volby (čím dříve, tím lépe), vyřešte všechny otázky menšin ve prospěch menšin, zrušte obchodní bariéry a zbavte zemi korupce, pokud možno přes noc. Nové vlády jsou naléhavě vyzývány, aby všechny tyto problémy řešily okamžitě a současně, jinak ztratí „dynamiku“ a začnou upadat. Podtext je zřejmý: buďte hned teď jako my.

Jak to udělat, to se už ponechává na nových vládcích, jimž bývá často připisována dobrota a přesvědčovací schopnost, kterou nikdy neměli a nikdy mít nebudou. Soudržnost opozičních hnutí, jež se po politickém otřesu dostanou k moci, nemusí být v mnoha případech taková, jakou u nich mezinárodní sdělovací prostředky předpokládají.

Některé složky těchto takzvaných „demokratických koalic“ dokonce vůbec nemusí být demokratické. Někteří vůdci, například Nelson Mandela, dokážou svou historickou příležitost navzdory protivenstvím využít. Jiní, například prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev (který byl u západních médií oblíbený, když se poprvé objevil na scéně), to jednoduše nedokážou. Jak můžeme v takto nestabilních okamžicích pomoci zajistit těmto hnutím trvalou udržitelnost?

Skromnost je v soukromém životě ctností. Zároveň by to měla být hlavní zásada při udělování politických rad. Pro začátek bych měl na paměti, že schopnost některých zemí vstřebávat rady je omezená, takže by se měly dávkovat po menších porcích. Kde však začít?

Nejdůležitější a potenciálně udržující rys nové demokracie spočívá v její snaze zavázat se k dodržování mezinárodních standardů lidských práv. Existuje obsáhlá literatura, ze které vyplývá, že dokonce i země nacházející se bezprostředně po vnitřním konfliktu mohou dosáhnout vyšší míry dodržování těchto standardů.

Lidská práva by však neměla splývat s demokracií. Demokracie je sice bezpochyby formou vlády, která lidská práva nejlépe ochraňuje, ale jde o dvě různé kategorie.

S diktaturou ani jakoukoliv jinou nedemokracií nebudou lidská práva koexistovat dlouho. Stanovení standardů a cílů v oblasti lidských práv je silný signál, že se daná země orientuje správným směrem. V podstatě totiž oznamuje, že se přibližuje k demokratickému institucionálnímu uspořádání. Na mysl se okamžitě dere zákaz mučení, dodržování mezinárodních norem pro práva zajatců a zakotvení práva na sdružování a veřejné spolčování.

Toto přijetí základních standardů lidských práv coby pilířů rozvoje země je jednou z nejpodnětnějších inovací naší éry. Představa, že si diktátor může vyhradit suverénní právo týrat vlastní lid, se stala nepřijatelnou. Země, která dosahuje pokroku v oblasti lidských práv a snaží se o změnu chování nutnou pro splnění těchto mezinárodních standardů, může zároveň učinit rozhodující obrat směrem k lepší budoucnosti.

Proto bychom měli položit důraz právě na splnění mezinárodních standardů lidských práv jako na cíl, k němuž novopečená demokracie „musí“ (abychom použili oblíbené slovo západních autorů úvodníků) rychle směřovat. Tyto hodnoty bychom však neměli směšovat s ostatními nezbytnými součástmi pokroku, jako jsou zavedení liberalizovaných obchodních režimů, vytváření institucionálních struktur s oddělením mocí nebo vykořenění korupce. Pro úspěch demokracie jsou tyto věci absolutní nezbytností, ale vyžadují dlouhodobější rozvoj institucionálních kapacit. Korupce například může mít kulturní předobrazy a je zákonitým projevem institucionální slabosti. Ve většině případů nelze ani jedno vyléčit přes noc.

Především však musíme projevit trpělivost s novými vládami zemí, u nichž doufáme, že se začnou vyvíjet směrem k demokracii, a vyhýbat se sklonu očekávat okamžité naplnění. Několik měsíců politiky nikdy nepřekoná několik staletí sociologie. Během sledování a čekání proto musíme projevovat maximální podporu – nikoliv však nadutost.