BRUSEL – V době, kdy Řecko aktivuje záchranný balík Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie ve výši 45 miliard eur, vychází najevo, že je zapotřebí nový, mnohem obsáhlejší přístup. Řešit je třeba dva problémy: důvěryhodnost řeckého programu fiskální stabilizace a způsob, jak překlenout propast ve střednědobém financování země.

Velikost fiskální korekce, která se od Řecka vyžaduje, je už dnes dobře známa. Deficit se musí snížit nejméně o 10 procentních bodů HDP (z přibližně 13% HDP na necelá 3% HDP). Klíčovým problémem, který doposud nebyl řešen, je skutečnost, že fiskální korekce v takovém měřítku vyžaduje, aby vláda podnikla dva kroky, které lze zavést pouze se širokým společenským souhlasem: snížení mezd a snížení sociálních výdajů. Oba kroky jsou dnes v Řecku stejně nepopulární jako nevyhnutelné.

Dobře známy jsou též problémy země s konkurenceschopností. Jednotkové náklady práce vzrostly o 10-20% více než v Německu. Předpokládáme-li, že si Řecko přeje zůstat v eurozóně, je „vnitřní devalvace“, tj. podstatné snížení nominálních mezd, nevyhnutelná.

Vláda může snížit mzdy ve veřejném sektoru (a také to udělala), ale to nestačí. Naléhavě zapotřebí je rovněž výrazné snížení mezd v sektoru soukromém, aby se stimuloval export (který v současnosti představuje méně než 20% HDP, i když se započítá zboží i služby) a vytvořil se alespoň jeden zdroj růstu.

Řecko tak potřebuje „Národní pakt konkurenceschopnosti“, v němž se vláda, opozice, zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodnou na souboru opatření, který sníží jednotkové náklady práce nejméně o 10%. Na dosažení tohoto cíle lze použít tři páky: úpravu nominálních mezd, prodloužení pracovní doby a snížení příspěvků na sociální zabezpečení (kompenzované zvýšením daně z přidané hodnoty). Rozhodnutí o tom, jaká směsice opatření se použije, by mělo být ponecháno na Řecku, avšak takto vysoké snížení jednotkových nákladů práce je nezbytným prvním krokem k úspěšné korekci a mělo by být podmínkou schválení podpůrného balíku MMF/EU.

Má-li být dosaženo trvale udržitelného stavu veřejných financí, jsou nevyhnutelné rovněž výrazné škrty v sociálních výdajích. Rostoucí fiskální deficity v Řecku v posledním desetiletí byly v podstatě výsledkem mohutného zvýšení objemu státních sociálních dávek, z 20% na bezmála 30% HDP, a to bez podstatného zvýšení daňových výnosů.

Navzdory všeobecnému vnímání má objem mezd ve veřejném sektoru pouze okrajový význam. V této oblasti již vláda prosadila většinu nezbytných úprav.

Škrty v oblasti mezd ve veřejném sektoru mohou přinést fiskální konsolidaci v objemu maximálně 1-2% HDP. Vzhledem k tomu, že sociální výdaje představují téměř 60% celkových veřejných výdajů země, bude úspěšná fiskální korekce v konečném důsledku vyžadovat jejich podstatné snížení. Druhá možnost, totiž zvýšení daňových příjmů o téměř 50% v průběhu několika let, jednoduše není realizovatelná.

Hluboká reforma sociálního státu a vybudování moderního systému správy daní vyžadují čas. Finanční trhy však nemají náladu dávat Řecku čas, což nás přivádí k druhému velkému problému, jemuž tato země čelí.

Aby řecká vláda získala prostor k nadechnutí, který je pro efektivitu reformního procesu nezbytný, mohla by oznámit prostou změnu termínů: doba splatnosti všech existujících veřejných dluhů se prodlužuje o pět let při nezměněné úrokové sazbě. V takovém případě by řecké vládě nehrozilo v následujících pěti letech žádné umořování dluhu a od roku 2015 by musela refinancovat zhruba 30 miliard eur ročně, což by se už v té době mělo dát zvládnout. Oficiální potřeby financování by pak byly mnohem omezenější a na pokrytí převážné části postupně se snižujících deficitů během této doby hájení by měl stačit balík MMF/EU v objemu kolem 45 miliard eur.

Bez takové změny termínů je nepravděpodobné, že se Řecku podaří oddálit splácení přibližně 30 miliard eur, které budou v příštích několika letech každoročně dozrávat. Postupem času by tak většinu veřejného dluhu Řecka zákonitě musely refinancovat země eurozóny. To je recept na přetrvávající politické problémy, neboť Řekové by vždy pokládali úrokovou sazbu za příliš vysokou, zatímco Německo by ji považovalo za příliš nízkou (přinejmenším v porovnání s tržními sazbami). Jakmile by navíc eurozóna začala refinancovat Řecko bez jakéhokoliv přispění soukromých věřitelů, bylo by politicky nemožné přestat.

Změna termínů ve zde navržené podobě by signalizovala připravenost řecké vlády plně svůj dluh obsloužit, a proto by mohla být akceptována bez přehnaného rozruchu na finančních trzích. Jakoukoliv změnu termínů bez důvěryhodného programu korekcí by však trhy samozřejmě pokládaly za pouhou předehru pozdější skutečné platební neschopnosti, což by vedlo k ještě vyšší rizikové prémii.

Ani ten nejlepší program korekcí však nelze financovat bez určitého příspěvku soukromých věřitelů, tzn. bez jisté formy změny termínů. Jedinou záchrannou cestou pro Řecko je tedy kombinace obou prvků: změna termínů splatnosti dluhů a celonárodní shoda v oblasti mzdových a sociálních výdajů. Současný přístup, kdy se země soustředí pouze na finanční potřeby a fiskální korekce v roce 2010, zatímco všechna nepříjemná rozhodnutí odkládá na později, nebude fungovat.