MILÁN – Přestože finanční krize už se zklidňuje, není pravděpodobné, že by posílily vyhlídky na růst v globální ekonomice. Zčásti je to nevyhnutelné. Jde ale také o důsledek nevalné mezivládní koordinace v době, kdy světová ekonomika hledá ztracenou rovnováhu.

Před propuknutím krize američtí spotřebitelé v průměru buď nic neušetřili, anebo hromadili dluh. To se teď změnilo. Vzhledem k vážné újmě, již majetku domácností uštědřil krach cen obytných prostor a další propady cen aktiv, zavládl chaos v penzijním a důchodovém zabezpečení. Jelikož ceny aktiv v nejbližší době nedosáhnou předkrizových úrovní (tedy pokud nenafouknou další bublinu a nezpůsobí tak riziko opětovné nestability), úspory domácností už ve Spojených státech vzrostly asi na 5 % disponibilního příjmu a zřejmě nadále porostou.

Tento ústup amerického spotřebitele je částí (snad až polovinou) procesu hledání nové rovnováhy ve světové ekonomice. Obnovení americké rovnováhy úspor a investic naznačuje snížení globální agregátní poptávky o zhruba 800 miliard dolarů.

Jistěže, fiskální deficity a nouzová opatření ve vyspělých ekonomikách a některých významných rozvojových zemích tento strmý propad zmírnily, neboť chybějící spotřebitele zčásti nahradily. Tato substituce ale nemůže trvat navěky. Vlády ve vyspělých zemích budou nakonec nuceny výdaje snížit a centrální banky ustoupí od nouzového poskytování úvěrů a záruk.

Řada lidí je proto přesvědčena, že se blíží „nový normál“ pomalejšího růstu vyspělých zemí. Přestože ceny aktiv se v mnoha zemích oživují a negativní růst zpomaluje, nezaměstnanost zůstává vysoká a nadále roste. Riziková rozpětí už sice od maxim vrcholné krize poklesla, ale v mnoha sektorech zůstávají úvěry napjaté či stěží dostupné, přičemž finanční sektor je na cestě k větší konzervativnosti – a bude zřejmě nově regulován vyššími požadavky na kapitál, rezervy a marže.

A to je jen výchozí scénář. K rizikům negativního vývoje patří destabilizace v důsledku neschopnosti zkrotit deficity, inflace a zbavení centrálních bank autonomie a ztráta důvěry v dolar, který stále je rezervní měnou globální ekonomiky.

Není tedy divu, že mnozí erudovaní analytici uvážlivě očekávají, že postkrizový růst ve vyspělých zemích bude nižší, asi o 0,5 až 1 %. Zpomalení růstu vyspělých zemí o 1 % znamená každoroční snížení agregátní poptávky o zhruba 350 miliard dolarů, vedle úbytku plynoucího z hledání nové rovnováhy v USA.

Pokud zpomalení ve vyspělých zemích přetrvá, předkrizové úrovně růstu nebudou dosažitelné ani v rozvojovém světě, vzhledem k nedostatečné poptávce, která by vzniklé zvýšení výstupu absorbovala. Samozřejmě že jednotlivé rozvojové země mohou být ušetřeny. Je však neveselým matematickým faktem, že ne všichni si mohou vydobýt tržní podíl. Pokud je scénář vývoje vyspělých zemí správný, řada rozvojových zemí prodělá a zažije prudké snížení růstu.

Před propuknutím krize měla řada lidí podezření, že agregátní poptávka umožňující vysoký růst je neudržitelná, třebaže problém se zdál snad příliš hypotetický na to, aby vyvolal kolektivní kroky. To už je pryč. Jenže problém kolektivního úsilí je stále stejně náročný a vyžaduje bezodkladnou pozornost, chceme-li aby se růstové aspirace světa naplnily.

Problém je tím naléhavější, že jednotlivé země mohou svůj tržní podíl posílit nejen větší konkurenční schopností soukromého sektoru, ale také zaváděním ochranářských opatření. A jak už jsme u snah mnoha zemí krizi zmírnit zaznamenali, jakmile zavládne nedostatek agregátní poptávky, zavádění nekooperativních, protekcionistických opatření je mnohem pravděpodobnější – přestože se všeobecně uznávají za mimořádně destruktivní.

Co tedy lze udělat na podporu globální agregátní poptávky a růstových vyhlídek, aby přitom zůstala zachována ekonomická otevřenost, která v posledních 30 letech tak významně prospěla rozsáhlým částem rozvojového světa?

Zaprvé, státy s přebytky běžného účtu, jako Německo, Japonsko a Čína, si musí uvědomit, že jejich vlastní růst (a růst ostatních) závisí na snižování globální nerovnováhy úspor a investic, které vyústí v zužování vnějších schodků jinde na světě. Je třeba takto postupovat udržitelným způsobem, až dojde k ukončování mimořádného fiskálního stimulu.

Zadruhé, všichni musí pochopit svůj vlastní zájem na co nejúplnějším a co nejrychlejším obnovení vyváženého růstu vyspělých zemí, aby potlačoval probíhající propad agregátní poptávky. Vždyť vyspělé země tvoří dvě třetiny celosvětového HDP, takže pomalý růst v těchto zemích nevyhnutelně zbrzdí globální růst a oseká růstový potenciál velké části rozvojového světa. Jde však o velice komplikovaný úkol, protože zkrácení dluhové páky a nalezení opětovné rovnováhy nelze uskutečnit přes noc.

Máme ovšem možnost provést zásadní kroky: obnovit fiskální rovnováhu v řádně komunikovaných plánech, zavázat se k autonomii centrálních bank a nízké inflaci a nalézt promyšlenou rovnováhu mezi nedostatečností a nadměrností regulace finančního sektoru. Zvenčí mohou opětovné nalezení rovnováhy podpořit významní obchodní partneři a držitelé aktiv vyspělých zemí, a to tím, že vysloví souhlas s tím, že se vystříhají náhlých a potenciálně destabilizačních změn ve skladbě svých bilancí.

Jsou tu tedy dvě zásadní témata, která si v nadcházejících měsících musí vydobýt přednostní místo na nejvyšších příčkách ekonomické agendy. Prvním je úprava regulace finančních soustav vyspělých zemí za účelem zajištění vyšší stability, aniž by to ovšem narušilo jejich zásadní funkce nebo zbytečně zvýšilo cenu kapitálu. Druhým je soubor ujednání a závazků mezi předními vyspělými a rozvojovými zeměmi, že dojde k obnově rovnováhy globální ekonomiky, aby se zotavila agregátní poptávka a růst.

Podaří-li se toho dosáhnout, svět udělá významný krok směrem k relativně hladkému, efektivnímu a spravedlivému globálnímu ekonomickému oživení.