Jukos, kdysi přední ruská ropná společnost a miláček mezinárodních investorů, je ve smrtelné křeči. V aukci, již mnozí považovali za zmanipulovanou, byla nejlepší aktiva společnosti odprodána dříve neznámému zájemci a dnes už jsou zpět v rukou ruského státu. Skořápka toho, co zbylo, nadále protestuje proti osudu společnosti, zejména v soudní síni v texaském Houstonu. Tyto křeče ale mrtvolu nevzkřísí. O co teď běží je to, zda ruské hospodářství bude sdílet osud Jukosu.

Újma, již aféra kolem Jukosu způsobila vyhlídkám ruského hospodářského růstu, se ještě může ukázat jako dočasná, nedojde-li k opakování u dalších firem. Zda se však aféra ukáže jako ojedinělý případ, jak tvrdí Kreml, závisí na výkladu motivů ruského prezidenta Vladimíra Putina.

Jednou možností je, že Putin svůj cíl zdvojnásobit během deseti let ruský HDP nemyslí upřímně. Nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že právě to je názor většiny cynické ruské veřejnosti. Z tohoto pohledu byly privatizace 90. let podvodem, který jen posloužil mocipánům.

Zvrat těchto privatizací – třeba právě úspěšné vyvlastnění Michaila Chodorkovského a jeho partnerů z Menatepu v Jukosu – není znamením úsvitu sociální spravedlnosti, ale spíš toho, že nová skupina bossů „vyvlastňuje vyvlastňovatele,“ jak říkával Lenin.

Méně nihilistický pohled na věc říká, že aféra Jukos nepoukazuje na Putinův promyšlený program, ale spíš na sérii improvizací. To je poněkud uklidňující. Je mnoho důkazů, které naznačují, že aféra nevznikla v rámci systematického plánu znárodňování, ale kvůli dojmu Kremlu, že Chodorkovskij se snažil využít svého bohatství k privatizaci samotného ruského státu.

K takovému „uchvácení státu“ docházelo v Rusku na konci 90. let a v ještě větším měřítku na sousední Ukrajině za Kučmova režimu, jenž se Putin paradoxně snažil zachovat. Neutralizovat domnělou hrozbu ze strany Chodorkovského znamenalo zbavit ho prostředků k dosažení jeho ambicí, a to prostřednictvím odstřižení jeho skupiny Menatep od budoucích peněžních toků Jukosu.

Ohromné daňové pohledávky vůči Jukosu, jež byly za tímto účelem využity, byly právě tím – prostředkem, nikoliv cílem. Kdyby bylo cílem pouhé uhrazení daňových nedoplatků, neexistoval by důvod společnost rozvrátit: Jukos by s rozumným splátkovým kalendářem dokázal zaplatit i takto obrovské závazky.

Jistěže, vyvlastněním Menatepu se podíly v Jukosu – společnosti, která do roku 2003 přilákala víc domácích i zahraničních úspor než kterákoli jiná v Rusku – staly téměř bezcennými. To se ovšem jeví jako kolaterální škoda vzniklá při prosazování prvořadého politického cíle.

Mnohé teď závisí na tom, zda je totéž pravda o druhém hlavním důsledku, totiž že hlavní aktivum Jukosu – Juganskněftěgaz – je v současnosti v rukou státu, zatímco jeho ostatní útvary se zdají být odsouzeny k zestátnění. Jde o další náhodný vedlejší produkt tažení proti Chodorkovskému, nebo jde o součást stěžejní agendy Kremlu?

Zdá se, že zestátňování se rozhodně zamlouvá mocné frakci tvořené někdejšími Putinovými kolegy a spolupracovníky z KGB z jeho rodného Petrohradu, z nichž jeden se loni stal předsedou Rosněfti, plně státní ropné společnosti, která získala Juganskněftěgaz.

Kdyby však byl vliv těchto takzvaných siloviků bezuzdný, obdobné útoky by už byly zahájeny i proti dalším významným firmám. V tuto chvíli však i Sibněfť Romana Abramoviče – potenciálně nejzranitelnější společnost, neboť je vlastněna oligarchou a využívala tytéž postupy daňové minimalizace, jež přivodily zkázu Jukosu – čelí pouze předběžnému požadavku na úhradu daňových nedoplatků. Oproti Jukosu požadavek nepřesahuje hotovost společnosti, a neohrožuje tedy její existenci.

Dokonce i zestátnění majetku Jukosu může odrážet především absenci jiných kupců, vzhledem ke zřejmé politické nemožnosti nechat tato aktiva přejít na jiné domácí hráče v soukromém sektoru (tj. oligarchy) a k zábranám zahraničních investorů týkajícím se práva a dobrého jména.

Interpretace, která tedy prozatím nejlépe odpovídá faktům, říká, že politický záměr odloučit Chodorkovského a Menatep od Jukosu sice v praxi vedl k zestátnění, ale že to nebylo primárním cílem. Oportunističtí dravci z Kremlu a jeho okolí, již teď ovládají Juganskněftěgaz, nemají volnou ruku dle libosti uchvacovat majetky dalších společností. Pokud je tomu tak, újma způsobená aférou kolem Jukosu, by měla být minimální.

Přesto i za předpokladu, že Putin nemíní klíčové firmy v sektoru přírodních zdrojů zestátňovat, je zřetelné, že usiluje o pevnou státní kontrolu nad těmito „dominantními vrcholy“ hospodářství. To samo o sobě vyústí v pokles celkového růstu HDP pod jeho potenciál, a to kvůli nižší produktivitě a větší míře korupce ve významných firmách, které stát ovládá nebo silně ovlivňuje.

V roce 2003 v projevu připomínajícím desáté výročí státního plynárenského monopolu Gazprom Putin otevřeně vyjádřil svou pozici, když o společnosti hovořil jako o jedné z několika silných geopolitických pák, jež Rusku po rozpadu Sovětského svazu zůstaly. Putinovy geopolitické zájmy by mohlo uspokojit účelné zachovávání státního vlastnictví infrastruktury produktovodů v sektoru uhlovodíků, přičemž soukromým společnostem by mohl dovolit těžit, zpracovávat a prodávat ruský plyn i ropu. Místo toho Putin umožnil vedení Gazpromu zablokovat návrhy své vlastní vlády na dlouho opožděné rozdělení společnosti.

Putin usiluje o hospodářskou transformaci Ruska, která by se svou podstatou, ne-li rozsahem podobala čínskému boomu. Odměnou by byla vyšší životní úroveň dlouho zkoušeného ruského lidu a ozdravení mezinárodního postavení země. Navzdory nejistotě ohledně Putinových záměrů tato odměna není nedosažitelná. V tuto chvíli by jedinou událostí škodlivější než aféra kolem Jukosu byla další aféra podobná té kolem Jukosu.