NEW YORK – Téměř ve všech koutech světa lze dlouho hnisající problémy vyřešit prostřednictvím těsnější spolupráce mezi sousedními zeměmi. Evropská unie představuje nejlepší model toho, jak se sousedé, kteří spolu dlouho bojovali, mohou k vzájemnému prospěchu semknout. Dnešní pokles americké globální moci přitom může paradoxně vést k efektivnější regionální spolupráci.

Mohlo by se zdát, že na chválu EU dnes není vhodná doba vzhledem k ekonomické krizi v Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku. Evropa nevyřešila problém nalezení rovnováhy mezi zájmy silných ekonomik na severu a slabších na jihu. Úspěchy EU přesto dalece převyšují její současné obtíže.

EU vytvořila zónu míru tam, kde kdysi neúprosně zuřila válka. Poskytla institucionální rámec ke znovusjednocení západní a východní Evropy. Podpořila infrastrukturu v regionálním měřítku. Jednotný trh byl klíčovou podmínkou k tomu, aby se Evropa stala jedním z nejvíce prosperujících míst na zeměkouli. A EU byla a je globálním lídrem v oblasti ekologické udržitelnosti.

Z těchto důvodů představuje EU jedinečný model pro další regiony, které se stále zmítají v bažině konfliktů, chudoby, absence infrastruktury a ekologické krize. Nové regionální organizace, jako je Africká unie, vzhlížejí k EU jako ke vzorovému modelu regionálního řešení problémů a integrace. Přesto většina regionálních uskupení dodnes zůstává příliš slabá na to, aby mohla řešit palčivé problémy svých členů.

Ve většině ostatních regionů mají současné politické rozkoly kořeny ve studené válce nebo v koloniální éře. Během studené války spolu sousední země často soupeřily tím, že se přidaly na jednu stranu – tedy že se buďto spojily se Spojenými státy, anebo se Sovětským svazem. Pákistán se klonil k Američanům, Indie k Sovětům. Země měly jen malou motivaci uzavírat mír se sousedy, pokud se těšily finanční podpoře USA nebo SSSR. Naopak pokračování konfliktu mnohdy přímo vedlo k další finanční pomoci.

USA a Evropa se často chovaly tak, že podkopávaly regionální integraci, protože ta by podle jejich názoru omezila jejich roli vykonavatelů moci. Když tedy Gamál Abd an-Násir začal v 50. letech vyzývat k arabské jednotě, vnímaly ho USA i Evropa jako hrozbu. USA jeho výzvy k těsné arabské spolupráci a nacionalismu podkopávaly, poněvadž se obávaly ztráty amerického vlivu na Blízkém východě. V důsledku toho Násir stále více přimykal Egypt k Sovětskému svazu a jeho úsilí sjednotit arabské zájmy nakonec ztroskotalo.

Dnešní realita je však taková, že velké mocnosti už nemohou rozdělovat jiné regiony a pak jim panovat, i kdyby se o to snažily. Éra kolonialismu skončila a dnes opouštíme i éru globální dominance USA.

Tento pokles amerického vlivu zřetelně odrážejí například nedávné události na Blízkém východě a ve střední Asii. Neschopnost Ameriky získat jakoukoliv trvalou geopolitickou výhodu z nasazení vojenské síly v Iráku a Afghánistánu jen podtrhává limity její moci, zatímco její rozpočtová krize zaručuje, že tato země spíš dříve než později seškrtá své vojenské zdroje. Stejně tak nehrály USA žádnou roli v politických revolucích, které dosud probíhají v arabském světě, a stále nedaly najevo jasnou politickou reakci na ně.

Nedávný projev prezidenta Baracka Obamy o Blízkém východě je další ukázkou upadajícího vlivu Ameriky v tomto regionu. Největší pozornost si získal tím, že vyzval Izrael k návratu k hranicím z roku 1967, avšak Izrael jeho účinek podkopal, když americké stanovisko stroze odmítl. Svět pak viděl, že ze strany USA nebudou následovat téměř žádné praktické kroky.

Zbytek projevu byl ještě průkaznější, ačkoliv si získal jen malou veřejnou pozornost. Když Obama diskutoval o arabských politických otřesech, zmínil důležitost hospodářského rozvoje. Jakmile však přišla řeč na americké kroky, nedokázaly USA finančně nabídnout nic jiného než mírné odpuštění dluhu Egyptu (1 miliarda dolarů), skrovné úvěrové garance (1 miliarda dolarů) a jistou míru pojištění soukromých investic.

Skutečný vzkaz byl takový, že na hospodářské zotavení regionu přispěje americká vláda finančně jen velmi málo. Doby, kdy se určitá země mohla spolehnout na rozsáhlé americké financování, skončily.

Stručně řečeno se posouváme k multipolárnímu světu. Konec studené války nevedl k větší nadvládě USA, nýbrž spíše k rozesetí globální moci do mnoha regionů. Východní Asie, jižní Asie, Latinská Amerika i Blízký východ získaly nový geopolitický a ekonomický vliv. Každý region si ve stále větší míře musí najít vlastní cestu k hospodářskému rozvoji, energetické a potravinové bezpečnosti a efektivní infrastruktuře a musí to činit ve světě ohroženém klimatickými změnami a nedostatkem zdrojů.

Každý region proto bude muset zabezpečit vlastní budoucnost. Samozřejmě by se to mělo dít v kontextu spolupráce mezi regiony, stejně jako uvnitř nich.

Blízký východ má dost silné postavení, aby si pomohl sám. Egypt a ropné státy Perského zálivu se ve vysoké míře ekonomicky doplňují. Egypt může arabskému regionu dodávat technologie, pracovní sílu a vysokou odbornost, zatímco státy Perského zálivu poskytují energii, finance a také některé specialisty. Dlouho odkládaná vize arabské hospodářské jednoty by se měla vrátit na stůl.

Rovněž Izrael by si měl uvědomit, že jeho dlouhodobá bezpečnost a prosperita se v rámci ekonomicky silnějšího regionu zvýší. Už kvůli vlastním národním zájmům se musí Izrael se svými sousedy dohodnout.

Také další regiony zjistí, že pokles americké moci zvyšuje naléhavost užší spolupráce mezi sousedy. Některá největší napětí existující ve světě – například mezi Indií a Pákistánem nebo mezi Severní a Jižní Koreou – by se měla v rámci posilování regionů uvolnit. Jak ukazuje EU, odvěká nepřátelství a bojové linie lze proměnit ve vzájemně přínosnou spolupráci, pokud region hledí vpřed, tedy k vyřešení svých dlouhodobých potřeb, spíše než vzad, tedy ke svému dávnému soupeření a konfliktům.