1

Světové sbližování

WASHINGTON, DC – Zhruba od roku 1800 se historický vývoj globálního hospodářství téměř dvě staletí obecně vyznačoval rozbíhavostí průměrných příjmů. Nahlíženo relativně, bohaté země dále bohatly. K růstu docházelo i v chudších zemích, ale byl pomalejší než v bohatých, takže rozdíl v prosperitě mezi bohatými a chudými zeměmi se zvětšoval.

V koloniálních dobách byla tato „divergence“ velmi výrazná. Od 50. let 20. století zpomalila, ale až kolem roku 1990 bylo možné vysledovat nový trend – konvergenci mezi průměrnými příjmy ve skupině bohatých zemí a zbytku světa. V letech 1990 až 2010 průměrný důchod na hlavu v rozvíjejících se a rozvojových zemích rostl téměř třikrát rychleji než průměrný příjem v Evropě, Severní Americe a Japonsku, oproti nižším či přinejlepším shodným tempům růstu po bezmála dvě staletí.

To je revoluční změna, ale bude tento dvacetiletý trend pokračovat? Bude konvergence nadále svižná, anebo půjde v hospodářských dějinách světa o přechodnou fázi?

Dlouhodobé předpovědi založené na krátkodobých trendech se často mýlí. Koncem 50. let, poté, co Sovětský svaz vypustil první kosmickou loď, předpovídali význační západní ekonomové, že během několika desítek let sovětský důchod předežene důchod americký. Sovětský svaz totiž investoval téměř 40 % svého HDP, což byl podíl oproti Západu dvojnásobný.

V 80. letech pak působivý růst Japonska vedl k předpovědím, že předežene USA nejen v přepočtu na hlavu, ale i s ohledem na některá kritéria „ekonomické moci“.

Takovéto odhady se často zakládaly na prostých extrapolacích exponenciálních trendů. Během dvou či tří dekád výrazné rozdíly mezi úhrnnými tempy růstu rychle přinášejí obrovské změny ekonomické velikosti či národního důchodu na hlavu.

Ukážou se jako mylné i nedávné prognózy pokračující svižné konvergence, anebo si většina rozvíjejících se zemí udrží výrazný kladný růstový rozdíl a dospěje mnohem blíž k výším příjmů vyspělých zemí?

Klíčem k odpovědi na tuto otázku je pochopení fenoménu „doháněcího“ růstu. Obchod a přímé zahraniční investice rozvíjejícím se zemím významně zjednodušily přebírání a adaptaci osvědčených postupů vyvinutých ve vyspělých ekonomikách. Tento proces ještě uspíšila informační revoluce, umožňující mnohem snazší přístup k informacím a jejich šíření.

Jakmile rozvíjející se země vytvořily základní instituce nezbytné pro tržní hospodářství a naučily se předcházet vážným makroekonomickým chybám, začaly těžit z doháněcího růstu. Země s velmi vysokými měrami investic, převážně ve východní Asii, rostly rychleji než země s nižšími měrami investic; celkově ale doháněcí růst k ročním tempům růstu mnoha rozvíjejících se a rozvojových zemí přidával 2-4 procentní body. Současně se snížil populační růst, což přidalo přinejmenším další jeden bod k růstu důchodu na hlavu.

Tento proces bude pravděpodobně pokračovat dalších deset či dvacet let, podle toho, jak daleko v tomto procesu už jednotlivé země dospěly. Je pravda, že doháněcí růst je snazší ve výrobě než v ostatních sektorech, jak nedávno zdůraznil Dani Rodrik z Harvardovy univerzity, a je možné, že nejvýkonnější firmy v rozvíjejících se zemích jej už v oblasti výroby ze značné části vyčerpaly.

Je tu ale stále ještě mnoho „interního“ prostoru pro doháněcí růst, neboť méně efektivní domácí firmy se budou konkurenčně dotahovat na ty zdatnější. Uvnitř rozvíjejících se zemí byl zjištěn velký rozptyl „celkové produktivity faktorů“ – společné produktivity kapitálu a práce. Potenciál doháněcího růstu mají navíc i sektory jako zemědělství, energetika, doprava a obchod, a to prostřednictvím importu technologií, institucionálního know-how a organizačních modelů.

Samozřejmě že růst by mohly podlomit přechodné otřesy, zhoršení globálních příjmových nevyvážeností či chyby v makroekonomických politikách, včetně chyb, které vzniknou ve vyspělých ekonomikách a postihnou celé světové hospodářství. Fundamentální „konvergenční rozdíl“ vycházející z doháněcího růstu bude ale zřejmě nadále zužovat příjmovou mezeru mezi starými vyspělými ekonomikami a zeměmi rozvíjejících se trhů.

Sovětský svaz nikdy nedokázal vytvořit instituce, které by doháněcí hospodářský růst umožnily. Japonsko zpomalilo poté, co v zásadě dohnalo špici pelotonu. Čína, Indie, Brazílie, Turecko a další země mají sice firmy, které se pohybují blízko světové technologické hranice, ale stále mají spousty nevyužitého potenciálu doháněcího růstu.

Čím víc tyto země dokážou investovat při zachování makroekonomické stability a udržitelnosti platební bilance, tím rychleji si mohou osvojit lepší technologie a výrobní postupy. V takovém případě budou nadále schopné dohánět vyspělejší země, přinejmenším dalších deset let. Tento konvergenční proces jednou zpomalí, ale zatím ještě ne.

Z angličtiny přeložil David Daduč