V několika posledních letech mnozí odborníci a komentátoři prohlásili, že Atlantická aliance se rozpadne nebo že se stane bezvýznamnou. Jako někdejší velvyslanec při Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) můžu ze zkušenosti říct, že takovéto temné předpovědi nejsou ničím novým. Jako současný americký ministr obrany zase vím, že transatlantické partnerství je stejně podstatné, jako bylo vždy.

Uvažme dějinné události, k nimž došlo za poslední rok, a úlohu, již sehrály Spojené státy a Evropa. NATO se rozrostlo o sedm nových členů – státy toužící významným způsobem k Alianci přispět. V Afghánistánu si osm milionů voličů, z nichž 40% tvořily ženy, po 5000 letech vybralo svého prvního demokraticky zvoleného prezidenta. Demokraticky zvolený předseda palestinské samosprávy přináší naději na novou mírovou šanci. Na Ukrajině obyčejní občané prokázali hloubku své oddanosti svobodným a spravedlivým volbám.

V Iráku se někdejší vazalové Saddáma Husajna postavili výhrůžkám a poprvé hlasovali s volebními lístky, které dávaly na výběr ze 70 politických stran, nikoliv jen jednu jedinou. Po celé zemi se voliči scházeli o berlích a na povozech, ač míjeli plakáty, které jim vyhrožovaly: „Jdi volit a zemřeš.“ Je to tvrdá rána extremistům, jejichž ideologii voliči tak jasně odmítli.

Ohledně Iráku sice došlo ke sporům, avšak takové potíže nejsou mezi letitými přáteli ničím novým. Vzpomeňme jen na několik roztržek, které v uplynulých desetiletích vznikly mezi spojenci sdruženými v NATO. V 60. letech se Francie rozhodla vymanit se z integrovaného velení NATO a vyzvala alianční jednotky, aby opustily její území. Osmdesátá léta poznamenala hluboká neshoda a spor ohledně rozhodnutí prezidenta Ronalda Reagana rozmístit v Evropě rakety středního doletu. Ostatně, coby velvyslanec při NATO jsem v 70. letech musel letět zpět do USA, abych v Kongresu vystoupil proti legislativě nařizující stažení amerických sil z Evropy vprostřed studené války.

Naše Atlantická aliance během let několikrát plula po rozbouřených mořích, ale vždy jsme dokázali vyřešit i ty největší potíže. Za to vděčíme tomu, jak mnoho nás spojuje: společné hodnoty, sdílené dějiny a neutuchající víra v demokracii.

Dnes máme i společného nepřítele. Terčem extremistů se staly všechny civilizované společnosti na celém světě: v New Yorku a Washingtonu, Istanbulu, Madridu, Beslanu, na Bali a v dalších místech. Nesnaží se dosáhnout s civilizovaným světem příměří. O separátním míru jednat nebudou. Nic není jejich větším přáním než to, aby Amerika a Evropa byly na kordy a nespolupracovaly.

Zatčení mnoha osob podezřelých z terorismu, jež během minulého měsíce provedly francouzské a německé orgány, jasně ukázalo, že žádný stát nemůže sám vykonat nezbytné kroky, jichž je k vítězství v boji s extremisty zapotřebí. Amerika a evropské státy často v tichosti sdílí zpravodajské informace, dopadají teroristy a rozrušují jejich finanční prostředky. Díky tomu byly už tři čtvrtiny známých vůdců al-Káidy zabity nebo zajaty a ostatní jsou na útěku.

Žádný stát taktéž nemůže sám zastavit šíření nebezpečných zbraní. Právě to je důvod, proč se asi 60 států ve snaze udržet vražedné zbraně dál od nebezpečných režimů připojilo k Iniciativě pro zajištění bezpečí před šířením zbraní hromadného ničení (Proliferation Security Initiative). V roce 2003 německé, italské, britské a americké úřady zajistily jaderné zařízení směřující do Tripolisu, což Libyi přivedlo k rozhodnutí otevřít své zbrojní sklady inspektorům.

Všechny státy NATO se personálně účastní Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci v Afghánistánu, kde právě francouzský generál předal velení tureckému. Litva, patřící mezi nejmladší členy NATO, přebírá vedení nad jednou ze skupin regionální obnovy – připojuje se k dalším evropským státům, aby přispěla ke stabilitě a rozvoji Afghánistánu.

Více než polovina států NATO má své jednotky jak v Afghánistánu, tak v Iráku. Jak irácký lid postupuje vpřed po náročné stezce k demokracii, další členské země NATO se rozhodly pomoci s výcvikem iráckých bezpečnostních složek tím, že poskytnou finanční zajištění a vybavení a založí vojenskou vysokou školu a vojenské akademie.

Členské země NATO sdílí mnohem víc než jen alianci; pojí nás svazek jedné krve a jednoho cíle, odkaz svobody a potřeba postavit se násilí extremistů – a porazit je.

Po 60 let od skončení druhé světové války jsme na sebe spoléhali v časech ohrožení a nesnází. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval stavbu i stržení Berlínské zdi a nástup i pád nacismu, fašismu a sovětského komunismu. Společně členové NATO pomohli ochránit Kosovo a nedávno poskytli pomoc obětem zničujícího cunami. Když je atlantické společenství jednotné, lze dosahovat skvělých úspěchů.

Tato jednota nemusí znamenat uniformitu taktik ani názorů, ale soulad co do záměru. Ty, kdo ctí svobodné politické systémy a svobodné hospodářské soustavy, spojují podobné naděje. Prostřednictvím spolupráce se tyto naděje mohou stát skutečností pro mnoho dalších lidí.