NEW YORK – Nejvýznamnějším přínosem Všeobecné deklarace lidských práv, kterou před 60 lety – 10. prosince 1948 – schválilo Valné shromáždění Organizace spojených národů, bylo vyslovení silné myšlenky: totiž že práva jsou všeobecná. Že nezávisejí na členství v určité konkrétní komunitě nebo na občanství určitého státu a že se neodvozují ze společenské smlouvy.

Vzhledem ke svému všeobecnému charakteru jde spíše o atributy všech lidských bytostí. Jsou součástí toho, co nás dělá lidskými. Každý z nás může práva požívat. Ti, kdo drží moc, ji mohou uplatňovat jen omezeným způsobem. A omezení jsou dána právě těmito právy.

Koncept všeobecných práv lze samozřejmě zpětně vysledovat přinejmenším do Anglie sedmnáctého století a jejích myšlenek o přírodních zákonech. Částečně ho přijala za svůj i francouzská Deklarace práv z roku 1789 a v ještě větší míře také Thomas Jefferson, který ve stejné době hovořil o „nezcizitelných právech“. Koncept formoval rovněž myšlení lidí v Anglii, kteří ve druhé polovině osmnáctého století vedli boj proti otroctví, a stali se tak prvním hnutím za lidská práva v dějinách.

Všeobecná deklarace přesto znamenala obrovský krok vpřed, poněvadž vlády zemí z celého světa – hlasování se zdržely jen státy sovětského bloku, Saúdská Arábie a Jihoafrická republika, kde tehdy vládl apartheid, ovšem nikdo nehlasoval proti – se dohodly, že práva by měla mít přednost před státní mocí.

Na šest desetiletí, která od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv uplynula, se můžeme dívat jako na boj za naplnění jejich příslibů. Dlouho jsme v tomto boji prohrávali, což se projevilo zejména v šíření komunistických i antikomunistických tyranií.

Situace se začala měnit v 80. letech s pádem vojenských diktatur v Latinské Americe a některých východoasijských zemích, jako byly Filipíny a Jižní Korea, ale i díky faktu, že se stále větší počet lidí začal angažovat v boji za lidská práva v sovětském impériu. Na konci desetiletí řada režimů v sovětském bloku padla.

Faktorem, jenž přispěl k jejich zániku, byl posun v myšlení, které již v konfliktu mezi Východem a Západem nekladlo takový důraz na ekonomický systém. Nakonec to byl spíše kontrast mezi totalitářstvím a úctou k právům, který zcela zdiskreditoval utlačovatelské režimy napojené na Moskvu a přispěl k jejich svržení. Dalším pokrokem z hlediska práv byl víceméně pokojný přechod Jihoafrické republiky na mnohorasovou demokracii na počátku 90. let.

Poslední desetiletí dvacátého století však bylo také nesmazatelně poskvrněno etnickými čistkami v bývalé Jugoslávii a genocidou ve Rwandě, přičemž se zdá, že ani v tomto desetiletí situace lidským právům příliš nepřeje. Mocné státy, jako jsou Čína a Rusko, se doma bez zábran uchylují k autoritativnímu vládnutí a podporují rovněž diktátory v jiných zemích, kteří podobné praktiky používají. Totéž platí i o menších mocnostech, jako jsou Írán a Venezuela.

Spojené státy navíc promrhávají značnou část schopnosti prosazovat lidská práva v mezinárodním měřítku. V reakci na teroristické útoky na svém území 11. září 2001 se USA uchýlily k takovým opatřením, jako jsou zadržování podezřelých osob na neurčito bez sdělení obvinění, procesy před vojenskými komisemi, které postrádají procedurální pojistky, a kruté, nelidské a ponižující zacházení se zadrženými, a to včetně mučení.

Ostatní vlády a mezivládní orgány mezeru po USA nezaplnily. Nově zřízená Rada OSN pro lidská práva zatím zklamala ty, kdo doufali, že se stane zásadovější a efektivnější organizací než její zdiskreditovaná předchůdkyně, Komise OSN pro lidská práva. Evropská unie byla při prosazování práv v zemích ucházejících se o členství pozitivní silou, avšak neprojevuje schopnost uplatňovat svůj vliv celosvětově.

Nejúčinnější silou prosazující lidská práva je tedy dnes globální veřejné mínění informované a mobilizované masovým a stále sílícím nevládním hnutím za lidská práva, které jako v případě nedávné války mezi Gruzií a Ruskem obrací mezinárodní pozornost na porušování pravidel ozbrojeného konfliktu, která mají chránit civilní obyvatelstvo. Kromě toho stojí toto hnutí v čele zakládání mezinárodních trestních tribunálů, jež stíhají a trestají pachatele válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidy. Tyto úspěchy nejsou s to zastavit válku, ale snižují počet otřesných případů porušování lidských práv, které ozbrojený konflikt doprovázejí.

Samozřejmě je zarážející, že 60 let po přijetí Všeobecné deklarace lidských práv takové množství vlád nectí principy, které už tak dávno schválily. Bez legitimity odvozené z deklarace lidských práv a její role při prosazování jejich dodržování by se však nevládní hnutí za lidská práva nemohlo rozvinout v globální sílu. Skutečnost, že toto hnutí postupuje kupředu i v obtížných dobách, je známkou trvalého významu toho, čeho jsme v roce 1948 dosáhli, když vlády mnoha zemí světa deklarovaly, že práva mají všeobecnou platnost.