V boji o světový pohár sice Itálie porazila Francii, skutečným vítězem je ale „stará Evropa“, jíž se kdysi vysmíval Donald Rumsfeld. Konec konců, kdo by předvídal finále Mistrovství světa ve fotbale mezi Francií a Itálií? Vypadá to, jako by národní týmy obou „churavých pacientů Evropy“ cítily povinnost změnit obrázek své vlasti ve světě.

Co se Italů týče, po korupčních skandálech, jež málem potopily Il Calcio, fotbalovou ligu italského premiéra, bylo zapotřebí, aby národní mužstvo rehabilitovalo hru v očích svých spoluobčanů. Avšak globálněji vzato, jako by se „stará Evropa“ rozhodla, že nastal čas uvést věci na pravou míru a dokázat, že je dynamičtější než nově vznikající síly světa.

Vskutku, v nové globální rovnováze sil, kde se fotbal proměnil v mnohem víc než jen sport, je Evropa opět velice energicky přítomná. To, co se teď před našima očima po čtyři týdny odvíjelo, byla moderní a zjednodušená verze soustavy rovnováhy sil, jež vévodila Evropě i světu v osmnáctém a devatenáctém století.

Jestliže se kopaná se svým vrcholným okamžikem, tedy Mistrovstvím světa ve fotbale, stala univerzálním náboženstvím globálního věku, je to v prvé řadě proto, že neduchovním způsobem naplňuje vzájemně si odporující instinkty lidské přirozenosti. Fotbal zintenzivňuje kult jednotlivce a glorifikaci hrdiny, ale zároveň je oslavou společného týmového ducha. Víc než kterákoli jiná kolektivní činnost se stává prostředkem hledání identity a příslušnosti, jež dominuje našemu věku.

Díky Mistrovství světa ve fotbale se člověk stává občanem světa, jenž se z podívané raduje společně s miliardami dalších lidí na „planetě Fotbal“. Dokonce i ve Washingtonu, kam jsem na počátku turnaje přicestoval, mě na letišti přivítaly televizní obrazovky s přenosem hry. Program byl v angličtině, ale reklamy ve španělštině. Přinejmenším co se týče fotbalu, vliv hispánské komunity přiblížil Spojené státy Evropě (třebaže samozřejmě ne co do výkonu týmu na hřišti).

Zároveň během Mistrovství světa ve fotbale nejsou fanoušci jen obecninou; jsou rovněž jedineční a svou odlišnost mohou beztrestně vyjadřovat, někdy tím nejprůbojnějším, agresivním a žel bohu občas rasistickým způsobem. Ve světě „mnoha identit“ je volba týmu součástí rozhodnutí, kdo jsem.

Z tohoto pohledu bylo letošní mistrovství svědkem nejen triumfu evropských národů – všechny semifinálové týmy byly evropské poprvé od roku 1982 –, ale také nepřítomnosti i jen náznaku evropských emocí. V mé vlasti, Francii, většinu fanoušků zřetelně silněji motivovaly postkoloniální vazby než evropská soudržnost. Africké týmy, pokud právě nehrály proti Francii, se těšily větší přízni než mužstva států Evropské unie.

Když jsem na začátku turnaje sledoval utkání Chorvatska s Austrálií, samotného mě překvapilo, když jsem si uvědomil, že je mi blíž australský manšaft, ať už to znamená cokoli, vzhledem k tomu, že za Austrálii hrálo mnoho Chorvatů.

Tuto hlubokou snahu najít svou totožnost bychom si neměli plést se sílením nacionalismu. Skutečnost je spletitá. A není to jen tím, že trenéři národních týmů jsou jako za starých dobrých časů „cizími žoldáky“, kdy ke „švýcarské gardě“ letošního mistrovství patřili brazilští trenéři Japonska a Portugalska, švédský trenér Anglie a francouzský trenér Tuniska.

Výbuchy hrdého vlastenectví během mistrovství skrývají mnohem trýznivější realitu. Nostalgie už není, co bývala. Roku 1998, kdy Francie vyhrála pohár poprvé, byly tři barvy francouzské vlajky (modrá, bílá a červená) oslavovány společně se třemi barvami hráčů francouzského týmu (černá, bílá a beur , barva pleti Severoafričanů narozených ve Francii přistěhovaleckým rodičům). Tato nevinnost je ale pryč, protože teď už oslavovat úspěch francouzského modelu integrace nelze.

Po násilných událostech loňského roku francouzské přistěhovalecké komunity chtějí tlumočit zcela odlišné poselství: „Bez nás byste tohoto úspěchu na Mistrovství světa ve fotbale nedosáhli. Vážně si myslíte, že můžete nadále ostrakizovat komunity, z nichž pocházejí vaši fotbaloví hrdinové?“

Od pingpongové diplomacie s Čínou po jednotný německý olympijský tým, který v roce 1990 soutěžil ještě před skutečným znovusjednocením, sport předznamenával politické události a politici na celém světě se chopili významu Mistrovství světa ve fotbale. Úspěch v kopané se stal součástí „měkké moci“ jednotlivých států. Francie sice snad nemá vojenskou sílu USA ani tempo růstu srovnatelné s Čínou a Indií, ale její tým je „světový šampion“, díky čemuž země v očích miliard lidí pozvedla svou reputaci – a její nepopulární vláda si zřejmě načas oddechla.

Sport se ovšem stal také jistým druhem obrovské rozptylující zástěny, za níž ohavné režimy provádí odporné věci – což je pravý opak ducha olympijských her i mistrovství světa. Když svět sledoval fotbalové zápasy v Německu, Severní Korea testovala dalekonosné rakety a Palestinci ve vládnoucím Hamasu zahájili útoky na Izrael, což vyvolalo krvavou invazi do Gazy.

Mistrovství světa ve fotbale je drama, vzrušení, sen, ale také určitá forma „globálního zavírání očí“. Kopaná může svět vysvětlovat, ale nemění jej k lepšímu. A teď se vracíme do reality.