CAMBRIDGE – Světová ekonomika vstupuje do roku 2009 s větší nejistotou (a úzkostí) než do kterékoliv jiného roku v nedávné době. Ačkoliv se zdá, že se finanční krizi podařilo omezit na Spojené státy a Evropu, její plné důsledky nebudou ještě nějakou dobu zřejmé. Rozvinuté země zažívají nejhorší ekonomický pokles od velké hospodářské krize. Jak dlouhá a hluboká však tato recese bude a jak silně postihne rozvíjející se a rozvojové státy?

Odpovědi na tyto otázky neznáme částečně i proto, že důsledky budou záviset na počínání politických představitelů. Zareagují-li správně, světová ekonomika se může začít koncem roku 2009 zotavovat. Špatná politická rozhodnutí naopak zotavení přinejlepším oddálí a přinejhorším napáchají trvalé škody. Zde je seznam věcí, kterým je třeba věnovat pozornost.

Bude reakce USA dostatečně „smělá“? Barack Obama slíbil, že ano, čímž dal alespoň částečně vzpomenout na slavnou výzvu Franklina D. Roosevelta ke „smělému, vytrvalému experimentování“ z roku 1932, kdy velká hospodářská krize vrcholila. Obama má po svém boku skupinu prvotřídních ekonomů, což zaručuje, že se nedopustí ničeho nepředloženého. Okolnosti americké krize jsou však natolik výjimečné, že bude potřebovat poradce ochotné zkoušet nové a dosud neotestované nápady – jinými slovy experimentovat à la Roosevelt.

Zejména bude potřebovat překročit rámec keynesiánské politiky fiskálních stimulů, aby vyléčil hluboce pošramocenou důvěru v ekonomiku, která leží u kořenů současné krize. Opatření na pozvednutí důvěry se zatím omezují na finanční trhy prostřednictvím veřejných záruk, podpory likvidity a kapitálových injekcí.

Zaměstnanci, kteří se bojí propuštění, však pravděpodobně nebudou utrácet bez ohledu na to, kolik peněz jim fiskální stimuly nastrkají do kapes. Stejně jako banky hromadí hotovost, budou se i domácnosti snažit udržet bohatství zvyšováním úspor. Součástí řešení proto budou muset být pobídky zaměřené přímo na udržení zaměstnanosti.

Bude Evropa postupovat společně? Toto mohla být chvíle pro Evropu. Krize koneckonců vznikla v USA a americká politika se kvůli ní zaměřuje na domácí problémy, což otevřelo prostor pro globální vedení jiným. Krize však místo toho odhalila hluboké rozpory uvnitř Evropy, a to ve všech otázkách od finanční regulace až po potřebnou politickou reakci.

Německo s fiskálními stimuly otálí, čímž hatí to, co se mělo stát druhým kolem globálně koordinovaného fiskálního akčního plánu. Chce-li Evropa přiložit na globální scéně ruku k dílu, bude muset postupovat s cílevědomostí založenou na větší jednotě a nést na svých bedrech větší díl zodpovědnosti. V této fázi bohužel nelze doufat ve více, než že Evropa nepodkope globální fiskální stimul, který dokonce i Mezinárodní měnový fond, tento strážce fiskální ortodoxnosti, pokládá za absolutně nezbytný.

Zůstane Čína pohromadě? Ačkoliv z ekonomického hlediska je největším rizikem chabá reakce USA, v širším historickém kontextu může mít hlubší a trvalejší následky budoucí dění v Číně. V této zemi totiž existují obrovská skytá pnutí a praskliny, které mohou v obtížných hospodářských časech přerůst v otevřený konflikt.

Experti na Čínu se liší v otázce, jaké tempo hospodářského růstu je zapotřebí k zajištění zaměstnanosti pro miliony Číňanů, kteří se každý rok houfně stěhují do čínských měst. Je však prakticky jisté, že v roce 2009 Čína tohoto prahu nedosáhne. Tím se také vysvětluje téměř nepřetržitý proud opatření, který dnes z Pekingu přichází: zvýšení veřejných výdajů, monetární odlehčení, tlak na státní podniky, aby rozšiřovaly činnost, dotace exportérům, částečná konvertibilita jüanu s cílem rozproudit obchod se sousedními zeměmi a tak dále. Bude to však stačit na účinný boj se zpomalením v ekonomice, která se v posledních letech stala závislou na vnější poptávce?

Zvýší-li se sociální napětí, čínská vláda pravděpodobně zareaguje větší represí, což nevěstí nic dobrého jak pro vztahy této země se Západem, tak i pro její střednědobou politickou stabilitu. Zkušenosti ukazují, že pokud jde o zvládání následků krizí, mají demokracie oproti autoritativním režimům výhodu. Demokratická Indie (v roce 1991) a Jižní Korea (v letech 1997-1998) například dokázaly své ekonomiky rychle obrátit, zatímco Pinochetovo Chile (v roce 1983) a Suhartova Indonésie (v letech 1997-1998) zabředly do hlubších obtíží.

Autoritativní režimy postrádají instituce řízení konfliktů, jimiž demokracie disponují. Napětí se proto rozlévá do ulic a nabírá podobu výtržností a protestů. Ať už čínské vedení zareaguje jakkoliv, budoucí generace možná nebudou na rok 2009 vzpomínat jako na rok globální hospodářské a finanční krize, nýbrž jako na rok významné transformace, kterou v Číně vyvolala.

Bude globální hospodářská spolupráce dostatečná? Když se nejvyšší prioritou stanou domácí potřeby, globální hospodářská spolupráce trpí. Náklady protekcionismu v oblasti obchodu a financí jsou však v podobných chvílích obzvláště vysoké. Velkou hospodářskou krizi zhoršily obchodní bariéry, které státy vytvořily na ochranu domácí zaměstnanosti. Také tentokrát bude toto pokušení existovat. A banky – ať už budou neskrývaně zestátněné, anebo ne – se ocitnou pod tlakem, aby upřednostňovaly domácí půjčovatele.

MMF prozatím reaguje s nově nalezenou razancí, když zavedl nesmírně potřebný institut krátkodobých úvěrů, který dost možná bude muset být rozšířen, pokud se rozvíjející se trhy dostanou pod větší tlak. Světová obchodní organizace naopak promrhala drahocenný čas bezvýznamným kolem jednání z Dauhá. Místo toho měla své úsilí zaměřit na monitorování a realizaci závazku skupiny G-20 nevytvářet obchodní bariéry.

Je potřeba, aby politici odhodili dosud nabytá moudra a zapomněli na bezcenné dichotomie typu „trhy versus vláda“ nebo „národní stát versus globalizace“. Je zapotřebí, aby se vyrovnali se skutečností, že národní regulační orgány a mezinárodní trhy jsou neoddělitelně propojené a navzájem se potřebují. Čím pragmatičtěji a tvořivěji budou jednat, tím rychleji se světová ekonomika zotaví.