NEW YORK – Nadcházející schůzka G-20 je hop nebo trop. Nezavede-li praktická opatření k�podpoře zemí na okraji globální finanční soustavy, světové trhy zasáhne další vlna poklesu, právě tak jako když se ministru financí Spojených států Timothymu Geithnerovi v�únoru nezdařilo předložit praktická opatření k�rekapitalizaci americké bankovní soustavy.

Současná finanční krize se liší od všech předchozích, které jsme zažili od druhé světové války. Kdykoli se finanční soustava dříve dostala na pokraj zhroucení, úřady se daly dohromady a vyvedly ji od propasti. Tentokrát se ovšem soustava v�důsledku krachu Lehman Brothers skutečně loni v�září zhroutila a bylo nezbytné ji napojit na přístroje. Evropa i USA kromě jiných opatření účinně garantovaly, že nepřipustí pád žádného dalšího významného finančního ústavu.

Tento krok byl nezbytný, ale zapříčinil nechtěné negativní důsledky: četné jiné země, od východní Evropy přes Latinskou Ameriku a Afriku až po jihovýchodní Asii, obdobně přesvědčivé záruky nabídnout nedokázaly. Motivován odhodláním národních finančních orgánů v�centru světové ekonomiky ochránit své vlastní instituce, kapitál z�okrajů prchnul. Klesly měny, zvýšily se úrokové sazby a vystřelily swapy úvěrového selhání. Až se budou psát dějiny této krize, bude třeba zaznamenat, že na rozdíl od Velké hospodářské krize se protekcionismus zprvu neprosadil v�obchodu, nýbrž ve finančnictví.

Mezinárodní finanční instituce (MFI) teď stojí před novým úkolem: ochránit země na okraji před bouří, která se zrodila v�centru. Jsou navyklé jednat s�vládami a teď se musí naučit řešit kolaps soukromého sektoru. Pokud se jit to nezdaří, země na okraji utrpí ještě víc než státy v�centru.

Země na periferii jsou obvykle chudší a závislejší na komoditách než vyspělý svět a jen v�roce 2009 musejí splatit 1,4 bilionu dolarů z�bankovních půjček. Bez mezinárodní pomoci nelze splatnost těchto půjček odložit.

Britský ministerský předseda Gordon Brown si problém uvědomil a zařadil jej na program jednání G-20. Během příprav ale vypluly na povrch hluboké rozpory v�přístupu, zejména mezi USA a Německem.

USA si uvědomily, že zvrátit krach úvěrů v�soukromém sektoru lze jedině co nejúplnějším využitím státního úvěru. Německo, traumatizované vzpomínkou na hyperinflaci 20.�let minulého století a následný vzestup Hitlera ve 30.�letech, se zdráhá přílišným zadlužením vytvořit živnou půdu pro budoucí inflaci. Obě země pevně lpí na svém názoru a dokážou jej podepřít argumenty, které jsou z�hlediska dané země platné. Hrozí však, že tento spor 2.�dubna naruší schůzku G-20.

Mělo by být možné, aby obě strany respektovaly názor druhého, aniž by se vzdaly vlastního, a zároveň našly společnou řeč. Namísto stanovení univerzálního cíle 2% HDP pro stimulační balíčky postačí dohoda, že země na okraji potřebují mezinárodní pomoc, aby ochránily své finanční soustavy a zapojily se do proticyklických politik. To je ve společném zájmu. Pokud se připustí zhroucení periferních ekonomik, poškodí to i vyspělé země.

Jak to vypadá, schůzka G-20 nějaké konkrétní výsledky přinese: pravděpodobně se prakticky zdvojnásobí zdroje Mezinárodního měnového fondu, zejména prostřednictvím mechanismu Nové dohody o zápůjčce, který lze aktivovat, aniž by se řešila znepokojivá otázka přerozdělení hlasovacích práv v�MFI.

To sice postačí k�tomu, aby MMF dokázal přijít na pomoc konkrétním zemím v�potížích, ale bez podmínečnosti to nezajistí systémové řešení. Takové řešení je po ruce v�podobě zvláštních práv čerpání (SDR). Tento mechanismus existuje a v�malém měřítku už byl odzkoušen.

SDR jsou velice komplikované a není snadné jim porozumět, ale jejich podstata tkví v�mezinárodní tvorbě peněz. Země, které jsou s�to vytvářet vlastní peníze, je nepotřebují, ale země na okraji ano. Bohaté státy by tudíž měly své příděly zapůjčit těm zemím, které je potřebují.

To by bohatým zemím nezpůsobilo rozpočtový deficit. Adresátské země by musely MMF splácet velice nízkou úrokovou sazbu: kompozitní průměrnou sazbu státních pokladničních poukázek všech konvertibilních měn. Se svými vlastními příděly by mohly volně naložit, ale MFI by dohlížely na to, jak se využívají zapůjčené příděly, aby se zajistilo, že se prostředky z�úvěrů dobře vynaloží. Jen těžko lze vymyslet plán, kde by byl poměr nákladů a výnosů tak příznivý.

Vedle jednorázového zvýšení prostředků MMF je rovněž zapotřebí významných každoročních emisí SDR, řekněme ve výši 250 miliard dolarů, dokud bude trvat globální recese. Aby tento plán působil proticyklicky, SDR by mohla být na požádání splatná v�tranších, když se globální hospodářství bude přehřívat. Na to, aby se emise SDR domluvila na nadcházející schůzce G-20, je už pozdě, ale pokud by ji navrhl prezident Barack Obama a v�principu odsouhlasila většina účastníků, na povzbuzení trhů a zajištění zvučného úspěchu schůzky by to stačilo.