Na současném evropském vývoji je cosi tragického. Tažení demokracie napříč celým kontinentem a vznik jednotného trhu ve větsí části Evropy se zasloužily o bezpříkladnou stabilitu, bezpečnost a prosperitu. Výmluvnými ukazateli pokračující integrace je zavedení společné evropské měny eura a slib Evropské unie přijmout do roku 2004 až deset nových členů.

Avsak schopnost evropských institucí přizpůsobit se hlubsí a sirsí integraci stále více narusuje neodbytný, protichůdný a dávno překonaný ideál: národní stát jakožto základ politické legitimity a suverenity. Dalsí evropská integrace vyvolává tolik obav a nesouhlasu zejména proto, že na společné evropské občanství je často vnímáno stejně jako občanství národní.

Národní stát v tradičním smyslu byl založen na občanství, jež vznikalo s úpadkem kolektivních identit. Z Benátčanů se stali Italové, z Bavorů Němci a tak podobně. Budovatelé států v celé Evropě se zasazovali - samozřejmě s různým úspěchem - o vznik dominantní kultury, oficiálního jazyka a identity založené do jisté míry na tom, čím se lisily od sousedních států, národů a kultur. Národnostní mensiny pak musely čelit vypuzování ze země nebo silným asimilačním tlakům.

Evropský národní stát nebyl v tomto smyslu udržitelný ani pro původních sest členů Evropského společenství - a byly to vysoce industrializované země s podobnými sociálními i politickými tradicemi a institucemi. Pro dnesních patnáct členů EU to není koneckonců o mnoho schůdnějsí. Dalsí rozsíření Unie pak samozřejmě znamená, že se rozsíří také množství kolektivních identit, kultur, jazyků, náboženství a světonázorů. Vznik jednotného ,,národa``, který definuje občanství v tradičním smyslu, by pak byl vykoupen straslivými represemi a válkami trvajícími celé generace, dost možná i staletí.

Evropská integrace je samozřejmě od samého počátku vedena sdílenou historickou pamětí hrůz a utrpení, za nimiž stál agresivní nacionalismus. Avsak bez alternativy k národními státu coby základu občanství se legitimita a efektivnost institucí EU dostává pod enormní tlak.

Vzpomeňme například irské veto institucionálních reforem přijatých Evropskou unií na summitu v Nice v prosinci roku 2000 - reforem, bez nichž by rozsíření nemohlo pokračovat. Z průzkumů veřejného mínění pak obdobně vyplývá že podpora členství v EU rapidně klesá i v kandidátských zemích. Politikové jako Václav Klaus v České republice či Viktor Orbán v Maďarsku na jedné straně vítají společný trh, ale namítají, že jejich státy nezískaly svou de facto nezávislost na Moskvě proto, aby ji de iure vydaly Bruselu.

Nicméně ve světle volného pohybu zboží a služeb, práce, kapitálu a myslenek (ony ,,čtyři svobody`` jednotného trhu) se větsina snah tradičních evropských států - konkrétně obrana těchto svobod na mensím území - jeví irelevantní. Teď, kdy se ze státních hranic uvnitř Evropské unie staly ne více než administrativní čáry, přesel tento úkol do rukou institucí, které mají nad členskými státy výsadní pravomoci. Je proto třeba nalézt novou definici občanství, která na tyto instituce nepohlíží jen jako na jakési formální zastoupení společné politické vůle členských zemí.

Jak by měla vypadat alternativní koncepce evropského občanství? Americký model politické identity, kterou formovalo dědictví emigrantů a dobrovolná kulturní integrace, do Evropy transponovat nelze, neboť zde mají odlisné tradice, kultury a postoje velmi hluboké kořeny. Ale základní a minimální představa občanství je zásadní v případech, kdy se Polák a Svédka mohou do sebe zamilovat během studií ve Spanělsku, začít pracovat v Německu a usadit se založit rodinu v Itálii. Společné občanství nevyžaduje společný způsob života, společné existenciální hodnoty ani společné dějiny.

Toto je jediná demokratická a stabilní definice evropského občanství, neboť s touto definicí jako vůbec jedinou je každý jednotlivec schopen souhlasit a hlásit se k ní. Jistě, ve skutečném světě lidé obvykle nemohou rozhodovat o základních strukturách své společnosti. Ale představme si, v duchu slavného myslenkového experimentu filozofa Johna Rawlse z jeho knihy Teorie spravedlnosti , že bychom o pravidlech opravdu rozhodovat mohli - i když nebudeme vědět, kým v takové hypotetické společnosti budeme.

Uvažujeme-li racionálně, musíme počítat s možností, že budeme patřit do kulturní mensiny. Nebudeme vsak vybírat taková pravidla, jež definují občanství jen z pohledu konkrétní kulturní identity. Budeme se naopak jistit z více stran, abychom zaručili, že občanství bude tvořeno právem každého účastnit se kolektivních projektů a podpořeno právním řádem, který tato práva garantuje.

Občanství v tomto smyslu pohlíží na politickou suverenitu a legitimitu jako na rysy institucí, jež pomáhají rozvíjet dobrovolnou společenskou spolupráci ztělesněním pravidel interakce, jež jsou z pohledu vsech spravedlivá a účinná. Kdyby k dodržování těchto pravidel stačila jen represe, byla by demokratická legitimita bezvýznamná. A jak demonstroval pád komunismu ve východní Evropě, represe samotná je chabou zárukou stability.

Evropské občanství, jež je chápáno tímto způsobem, je slučitelné s množstvím kolektivních identit, rodinou či skupinami přátel počínaje a profesními asociacemi a korporacemi konče, územně vymezených společenství a sdílených kulturních, politických a náboženských podobností. Taková koncepce stabilizuje sociální kooperaci v rámci Evropy, protože odráží základní normativní konsensus o podobě institucí a tudíž orientuje individuální chování směrem k ochraně těchto institucí.

Dobře rozvinutá koncepce demokratického občanství bude v podstatě vždy vyzdvihovat práva jednotlivce. Občanství netvoří skupiny, ale jednotlivci, kteří na sebe vzájemně působí jako občané se specifickými zájmy a cíli. To znamená, že sledují své zájmy a cíle v rámci obecně přijatelných pravidel interakce, pochopitelně včetně pravidel řesení konfliktů mezi různými kolektivními identitami.