PALO ALTO – Spojené státy a Evropa jsou dvě obří oblasti volného obchodu, obě sice zámožné, leč sužované vážnými krátkodobými problémy a nesmírnými dlouhodobými výzvami. Jde taktéž o dvě oblasti jednotné měny: dolaru a pro většinu Evropy eura. Výzvy, jimž obě čelí, jsou kolosální.

Pouze evropský měnový svaz však stojí před nejistotou ohledně své budoucnosti; Amerika na existenční krizi své měny nenaráží. Podobnosti a odlišnosti mezi těmito dvěma ekonomickými mocnostmi, zejména ve vztahu k vnitřní mobilitě pracovních sil, produktivitě a fiskálním politikám, naznačují, proč tomu tak je – a nabízejí vodítka k hledání odpovědi na otázku, zda eurozóna dokáže přestát krizi na své periferii a vyvinout se ve stabilní oblast jednotné měny.

Schopnost přesunu pracovních sil z chudších do bohatších oblastí funguje jako tlumič nárazů diferenčních těžkostí hospodářství. Dalším přirozeným tlumičem je devalvace měny, která v nejhůře postižené oblasti zvyšuje konkurenční schopnost. K té při společné měně docházet nemůže, a nejsou-li dostatečně mobilní pracovní síly, aby přispěly ke zmírnění regionálních kontrakcí příjmů a nezaměstnanosti, ekonomická korekce je dvakrát tak těžká.

Příčin nižší mobility pracovních sil v eurozóně oproti Americe je řada. Pravda, třináct původních amerických kolonií tvořilo volnou federaci a mnoho Američanů se ještě sto let po americké revoluci považovalo v prvé řadě za občany svého státu a až poté USA. Stát, k němuž se člověk vztahoval, nebyl ale plně vyvinutým národním státem, typickým společnou a hluboce zakořeněnou historií, etnickou identitou a náboženstvím.

Zřejmě nejdůležitější kulturní složkou mobility pracovních sil je jazyk. Psaný jazyk je v Americe tentýž od Mississippi po Maine a od New Yorku po New Orleans a při hovoru si všichni rozumí. Mezi Berlínem a Barcelonou či Římem a Rotterdamem to ovšem neplatí. (Ostatně neplatí to ani mezi severní a jižní Čínou či v mnohojazyčné Indii, kde hindštinou hovoří jen 42 % obyvatel.) Pro občany eurozóny, kteří se nedomluví jedním z velkých jazyků, zejména anglicky, je přeshraniční mobilita napříč oblastí jednotné měny přinejlepším omezená.

Jedná se o rozdíly, které nelze snadno vymazat. Přestože některé aspekty kultury se začínají globalizovat, přeshraniční odlišnosti jsou v Evropě mnohem výraznější než mezi státy USA. Až do druhé poloviny dvacátého století se dnešní členské státy eurozóny kupříkladu celá staletí pravidelně masakrovaly na bojištích. Naproti tomu občané různých států federace USA své dějiny sdílejí mnohem úžeji, neboť Američané kromě občanské války vždy bojovali bok po boku v národních válkách proti vnějšímu nepříteli.

To vše znamená, že když hospodářsky upadá Kalifornie, tamní obyvatelé odcházejí do horských států; když ubývá pracovních míst v horním Středozápadě, lidé se stěhují za novými příležitostmi do Texasu. V Evropě se tento vzorec uplatňuje mnohem méně.

Navíc právě tento vzorec zúžil mezeru (v současnosti zhruba 40%) mezi příjmy na hlavu v nejchudších a nejbohatších amerických státech, neboť pracovní síly a kapitál se přesuny do oblastí s vyšší produktivitou ustavičně korigují. Rozpětí produktivity i příjmu na hlavu uvnitř eurozóny je podstatně širší, takže mobilita je ještě důležitější.

Konečně, byť se fiskální soustavy amerických států liší, celkové fiskální zatížení je oproti federální úrovni méně než poloviční. Ústavy bezmála všech států vyžadují vyrovnané rozpočty (kromě výjimek pro mimořádné situace). Americké státy i obce sice stojí před vážnými střednědobými a dlouhodobými fiskálními výzvami plynoucími z nedostatečně financovaných penzijních a zdravotnických soustav, avšak občané žijící v různých státech mají společný státní rozpočet, kdežto občané různých zemí eurozóny čelí naprosto odlišnému fiskálnímu uspořádání ústřední vlády.

Mnozí pozorovatelé skutečně tvrdí, že hlavním problémem eurozóny je absence společné fiskální soustavy. Jenže konkurence v oblasti daní a služeb neškodí, nýbrž prospívá. Nicméně, má-li euro přežít, je nezbytné zavést mnohem přísnější mantinely pro dovolené rozpočtové pozice a jejich transparentnost a doprovodit je seriózními a vymahatelnými sankcemi.

A euro přežít může. Ti, kdo by rádi euro odepsali jako neúspěch, by si měli uvědomit, že je mu teprve deset let. Amerika jako oblast jednotné měny také historicky měla problémy, od prvotního chaosu před zavedením ústavy až po střet mezi zemědělskými a bankovními zájmovými skupinami nad zlatým standardem na konci devatenáctého století. Třebaže teď euro naráží na silný protivítr, ani plavba dolaru nebyla zkraje vždycky hladká.

Země eurozóny se musí nejprve vypořádat s krizí suverénního zadlužení, snížit fiskální schodky a zpevnit žalostně podkapitalizovanou bankovní soustavu. Má-li ale eurozóna přežít a po odeznění nynější krize prosperovat, bude rovněž potřebovat komplexní strukturální reformy, které posílí její vnitřní mobilitu pracovních sil a zmírní tlaky vyvolané ekonomickou korekcí mezi státy a regiony. Zda občané podpoří politiky, kteří navrhují reformy pracovního trhu, daní a dalších oblastí, jichž je k posílení mobility zapotřebí, a zda takové reformy budou dostačovat k překonání jazykových a kulturních odlišností, zůstává otevřenou otázkou.

Souvislá řada generací poválečných evropských politických lídrů uvedla do života Evropskou unii a poté měnovou unii s cílem provázat své země tak těsně, aby už mezi nimi nebyla možná další velká válka. Jestli k dosažení tohoto cíle byla nutná měnová unie, je diskutabilní. Navzdory zřetelným výhodám společné měny (namátkou jmenujme transparentnost cen, nižší transakční náklady a inflační věrohodnost) dnes oproti dřívějšku působí vážnější obavy nesnadnost makroekonomického řízení tak rozmanitých ekonomik.

Euro bylo od počátku velkou sázkou do loterie, velkolepým experimentem. Historické snahy vybudovat měnovou unii někdy zkrachovaly, jindy přestály řadu krizí. Nad budoucností eurozóny se možná stáhla mračna, ale temná nebude.