Vytrhly konečně bombové útoky, které otřásly Rijádem, královskou rodinu Saúdovců z jejich spokojenosti? Toto hrubé narušení netečnosti jejich veličenstev, jenž zapříčinili jejich poddaní, vyvolalo zuřivost a zlost a ovšem ještě něco jiného - strach. Znepokojení samozřejmě viselo nad Saúdskou Arábií už dříve, ale vládnoucí rodina si nic nepřipouštěla - dovednost popírat a potlačovat jsou politická umění, v nichž Saúdovci vynikají. Má-li režim vytvořit nějakou strategii přežití, bude teď muset znovu přezkoumat své základy.

Jak už to u vládnoucích rodin chodí, jsou Saúdovci velkolepě početní - je jich kolem 22 tisíc. Siroký rodokmen ale nezabránil kornatění tepen. Muži, kteří se dnes snaží udržet věci pohromadě, jsou nemocný král Fahd (84 let), jeho nevlastní bratr korunní princ Abdulláh (79 let) a dva vlastní bratři, ministr obrany Sultán (78 let) a ministr vnitra Najíf (75 let).

Pro starce je pochopitelně obtížné vyrovnat se s pádem předpokladů, na nichž celý život stavěli. Zřejmě nejbolestivěji ztracenou iluzí je to, že k bombovým útokům došlo v srdci domova Saúdovců v oblasti Nadžd, což napovídá, že vnitřní nepřítel je usazen blíže k trůnu, než se kdo nadál. Toto poznání je obzvláště zneklidňující, neboť Saúdovci si znepřátelili všechny skupiny kromě své vlastní. Jestliže teď mají budit nedůvěru někteří Nadždané, na koho se mají Saúdovci obrátit?

Obyvatelé Saúdské Arábie jsou rozděleni do dvou osobitých regionálních, kmenových a sektářských skupin. Na východě v oblastech bohatých na ropu žijí šíité. Povzbuzeni Saddámovým pádem a obrodou svých iráckých bratrů, šíité využili příležitosti a zaslali korunnímu princi Abdulláhovi petici, v níž požadují, aby nadále nebyli vylučováni ze saúdské politiky a aby je vlivná wahábitská církev nedémonizovala jako heretiky. Jejich poselství vládcům říká, že při určování saúdské identity už nebude možné vystačit pouze s kategorií wahábitský Nadždan.

Naproti tomu Hidžázané, kteří pocházejí z Mekky a Madíny, v sobě drží dlouho potlačované rozhořčení pramenící z pokořujícího částečného zahrnutí do saúdské politiky. Přestože se na Hidžázany, kteří jsou sice sunnité, ovšem nikoliv wahábitští, nepohlíží jako na heretiky, jsou marginalizováni proto, že islám, který vyznávají, obsahuje súfijská učení - a tolerantní súfismus je pro upjatě dogmatické wahábity anatématem. Vzdělaní Hidžázané požadují jen umírněné reformy. Saúdovci ovšem odmítají i umírněnost.

Kmeny regionu Asír, jež vzhledem ke své blízkosti k jemenským kmenům vnímají vlastní identitu vícevrstevně, se cítí odcizeni jak politickému, tak hospodářskému centru. Obyvatelé města Džauf na severu mají obdobný pocit politické i hospodářské odcizenosti.

Přes dlouhodobě doutnající pocity rozhořčení a vyvlastnění tyto ,,menšiny" zachovávají ve svých požadavcích na reformy umírněnost. Jejich představitelé chtějí státu pomoci, nikoliv jej rozvrátit. Tvoří naprostou většinu obyvatel Saúdské Arábie a ještě nepřijali zaslepující vztek klonů Usámy bin Ládina.

Výzvou, před níž Saúdovci stojí, je začlenit do nitra politického systému ty obyvatele, jimž se po celá desetiletí vyhýbali. Pokud se k tomu neodhodlají, pak tito lidé začnou přecházet do tábora fanatiků - ne-li jako aktivní teroristé, tak jako pasivní přívrženci, podobně jako tomu bylo, když katolická komunita v Severním Irsku pasivně přijala terorismus IRA jako způsob ukončení svého vyloučení z politického života regionu. Nebezpečím pro Saúdskou Arábii je, že v míře fanatismu se IRA nemůže s muslimskými fundamentalisty srovnávat.

Aby režim dokázal přijmout národy, které dosud přehlížel, musí si za svou strategii přežití zvolit celistvost - a snášenlivost newahábitských forem islámu - a držet se jí. To je problém, protože vládnoucí Saúdovci jsou sami nejednotní. Korunní princ Abdulláh je mnohem ochotnější k reformě než mocný ministr vnitra princ Najíf, který lne ke starému úzkoprsému systému represí.

Při hledání osob přímo zapletených do teroristických bombových útoků budou Saúdovci bezpochyby nemilosrdní. Ty, kdo budou dopadeni, čeká tradiční smrt stětím. Potíží režimu je, že tyto exemplární tresty nedokáží zastavit prameny, které podněcují fanatismus.

Někteří členové královské rodiny si to uvědomují a vědí, že je potřeba důkladně vymést pavučiny. Chápou, že Saúdovci si musí vybrat: buď budou pokračovat úzkou stezkou represí a etnické a náboženské nesnášenlivosti, nebo přijmou otevřenější politiku, přístupnou pro všechny.

Obě možnosti skrývají nebezpečí: pokud se rozhodnou pro otevřenost, budou muset počítat s lidmi až dosud v saúdském veřejném životě považované za nedůstojné kvůli tomu, že jsou heretici (šíité), že jsou z nečisté krve (Hidžázané) nebo že jsou příliš zaostalí (příhraniční kmeny). Jestli ale zůstanou uzavření, stanou se rokujmími sil netolerance, které ohrožují režim.

Náboženské spojenectví Saúdovců s wahábity se musí změnit, stejně jako wahábitský dozor nad přísně náboženským systémem školství. ,,Umírněné" složky obyvatelstva takovou změnu (a pátrání po teroristických fanaticích) podpoří, jestliže si tím zajistí začlenění do saúdského života.

Alexis de Tocqueville upozornil na to, že autoritářský režim prochází nejméně bezpečným obdobím, když se reformuje. Saúdovci váhali tak dlouho, že jsou dnes riskantní všechny volby, které se nabízí. Sjednocování společnosti ale skrývá méně nebezpečí. Ohrožuje pouze etnicky úzkoprsou a nábožensky netolerantní strukturu režimu. Bude ohrožen naopak sám režim, jestliže se rozhodne udržet se na svém úzkém základě.