5

Průběžná zpráva před Riem

NEW YORK – Týdeník Nature, jedna z nejvýznačnějších vědeckých publikací na světě, vydal před summitem Rio+20, který se koná příští týden, sžíravou průběžnou zprávu o trvale udržitelném rozvoji. Naplňování tří významných smluv podepsaných na prvním summitu o Zemi v Riu v roce 1992 oznámkoval takto: Klimatické změny – 5, Biologická diverzita – 5, Boj proti rozšiřování pouští – 5. Může se lidstvo ještě vyhnout tomu, aby samo sebe vytěsnilo?

Už nejméně jednu generaci víme, že svět potřebuje korekci kurzu. Místo abychom poháněli světovou ekonomiku fosilními palivy, potřebujeme mobilizovat mnohem širší využívání nízkouhlíkových alternativ, jako jsou větrná, sluneční a geotermální energie. Místo abychom lovili zvířata a mýtili krajinu bez zřetele na potřeby jiných druhů, musíme srovnat tempo naší zemědělské produkce, rybolovu a kácení stromů s nosnou kapacitou životního prostředí. Místo abychom ponechávali nejbezbrannější lidi na světě bez přístupu k plánování rodiny, vzdělání a základní zdravotní péči, musíme skoncovat s extrémní chudobou a snížit prudce rostoucí míru porodnosti, která přetrvává v nejchudších částech světa.

Stručně řečeno si musíme uvědomit, že pokud dnes na světě žije sedm miliard lidí a do poloviny století se jejich počet zvýší na devět miliard, přičemž všichni budou vzájemně propojení v technologicky vyspělé a energeticky náročné globální ekonomice, pak disponujeme bezpříkladnou kolektivní schopností ničit systémy podporující život na planetě. Důsledky našeho individuálního počínání jsou však obvykle tak vzdálené našemu každodennímu vnímání, že můžeme překročit okraj srázu, aniž si toho vůbec všimneme.

Když napájíme naše počítače a světla, neuvědomujeme si důsledek v podobě uhlíkových emisí. Když jíme, neuvědomujeme si odlesňování, které je důsledkem trvale neudržitelného zemědělství. A když se miliardy našich počinů spojí, čímž způsobí hladomor a záplavy na opačném konci světa a postihnou nejchudší lidi v Mali a Keni, málokdo z nás si alespoň matně uvědomí nástrahy spojené s globální provázaností.

Před dvaceti lety se svět pokusil řešit tuto realitu prostřednictvím smluv a mezinárodního práva. Dohody, které se objevily na prvním summitu v Riu v roce 1992, byly dobré: promyšlené, prozíravé, ohleduplné k občanům a zaměřené na globální priority. Přesto nás nezachránily.

Tyto smlouvy totiž žily ve stínu naší každodenní politiky, představ a mediálních cyklů. Diplomaté se rok co rok plahočili na konference, aby je uvedli v život, avšak hlavním výsledkem bylo zanedbávání, průtahy a hašteření se o právní obezličky. O dvacet let později se můžeme za své úsilí vykázat jen třemi nedostatečnými.

Existuje i jiná cesta? Přístup prostřednictvím mezinárodního práva zapojuje do dění právníky a diplomaty, ale ne inženýry, vědce a předáky komunit, kteří stojí na frontových liniích trvale udržitelného rozvoje. Hemží se to v něm nesrozumitelnými technickými formulacemi o monitoringu, závazných povinnostech, státech annex-I a státech mimo annex-I a tisícovkami dalších právních pojmů, ale nedokáže poskytnout jazyk, jímž by lidstvo mohlo diskutovat o vlastním přežití.

Máme tisíce dokumentů, ale nedokážeme spolu navzájem jednoduše mluvit. Chceme zachránit sebe i své děti? Tak proč jsme to neřekli?

Na summitu Rio+20 to budeme muset říct: jasně, rozhodně a tak, aby to vedlo k řešení problémů a k akci, nikoliv k hašteření a dotčenosti. A protože se politici veřejným míněním spíše řídí, než aby ho utvářeli, musí to být veřejnost sama, kdo bude požadovat vlastní přežití – nikoliv volení představitelé, kteří nás mají nějakým způsobem zachránit navzdory nám samotným. V politice je hrdinů pomálu; čekání na politiky by bylo příliš dlouhé.

Nejdůležitějším výsledkem v Riu proto nebude nová smlouva, závazná klauzule či politický závazek. Bude to globální výzva k akci. Po celém světě sílí volání po tom, aby se do centra globálního myšlení a počínání posunul trvale udržitelný rozvoj – zejména proto, aby pomohl mladým lidem řešit trojí základní úkol, který bude definovat jejich éru: ekonomický blahobyt, ekologickou udržitelnost a sociální zapojení. Summit Rio+20 jim může pomoci to dokázat.

Namísto nové smlouvy přijměme na Riu+20 soubor „trvale udržitelných rozvojových cílů“ neboli SDG, které budou podněcovat současnou generaci k akci. Stejně jako nám rozvojové cíle tisíciletí otevřely oči, ukázaly nám extrémní chudobu a podpořily nevídanou globální akci na boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii, mohou SDG otevřít oči dnešním mladým lidem a ukázat jim klimatické změny, ztrátu biodiverzity a katastrofy spojené s proměnou půdy v poušť. Stále můžeme naplnit tři původní smlouvy z Ria, pokud do popředí tohoto úsilí postavíme lidi.

Trvale udržitelné rozvojové cíle v podobě ukončení extrémní chudoby, dekarbonizace energetického systému, zpomalení populačního růstu, podpory trvale udržitelné nabídky potravin, ochrany oceánů, pralesů a souše a řešení nerovností naší doby mohou oživit snahu celé generace o řešení problémů. Inženýři a technologičtí mágové od Silicon Valley přes São Paulo až po Bengalúru a Šanghaj mají v rukávu nápady, které mohou zachránit svět.

Na univerzitách po celém světě působí zástupy studentů a učitelů prahnoucích řešit praktické problémy ve svých zemích a komunitách. Firmy, alespoň ty dobré, vědí, že nemohou prosperovat a motivovat své zaměstnance a spotřebitele, pokud i ony nebudou součástí řešení.

Svět má nakročeno jednat. Rio+20 může přispět k probuzení celé generace k akci. Stále zbývá čas, i když je ho pramálo, proměnit pětky v jedničky a uspět v základní zkoušce lidstva.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.