Vražda předsedy irácké vládní rady jasně prokazuje, že USA v současnosti nejsou schopny vytvořit minimální právní stav potřebný pro spořádané předání moci, k němuž má dojít do 30. června. Když před pouhými dvěma měsíci Američany jmenovaná skupina nevolených iráckých úředníků podepsala ústavní dokument, věc byla zvěstována, jako by se opakovalo přijetí americké ústavní smlouvy ve Filadelfii roku 1787.

Dnes už je ale zřejmé, že jde o bezcenný papír. Jakmile jsou koaliční síly nuceny čelit chaosu, jejž zažily ve městech jako Fallúdža a Nadžaf, žádná vynucená ústava, ať jakkoliv elegantní, jim mnoho nepomůže.

V kurdské oblasti na severu Iráku je však situace naprosto odlišná: v posledních deseti letech, pod ochranou spojenecké bezletové zóny a ještě více po Saddámově pádu, dokázala kurdská samospráva zavést a udržet poměrně ukázněnou administrativu. Překonala kmenové i stranické spory a vytvořila de facto funkční vládu, jež dosáhla působivých úspěchů v rozvojových oblastech, jako je vzdělávání, zavlažování a výstavba - a především bez násilí.

Tváří v tvář debaklu ve zbytku (arabského) Iráku je třeba se ptát, proč by koalice vedená USA neměla v kurdském regionu uskutečnit referendum a dotázat se tamního obyvatelstva, jak chce být spravováno. Ostatně, podle všech mezinárodně uznávaných norem mají Kurdové právo na sebeurčení.

Historicky vzato, Kurdové - odlišní od Arabů jazykově, kulturně i svým historickým povědomím - nikdy nedostali příležitost se hájit. Po první světové válce a zániku Osmanské říše jim vítězná Dohoda přislíbila vlastní stát - slibu se však cynicky zpronevěřila, jakmile navrch získaly britské a francouzské imperiální zájmy. Od té doby Kurdové trpěli pod despotickými vládami soupeřících etnických skupin.

Konání referenda brání zřetelné překážky, zejména proto, že USA nemají mandát naložit s Irákem dle libosti. Avšak totéž platí pro zbytek Iráku: USA teď nepřesvědčivě žádají o rezoluci OSN, která by zajišťovala mandát pro předání moci legitimní irácké vládě - takové pověření je však velice nepravděpodobné, navíc v Iráku reálně není komu moc předat. Proč by měl být trestán onen jediný region - a lid -, který má spořádanou vládu a neúčastní se vraždění, útoků na mešity ani sebevražedných atentátů na školáky?

Další námitkou je nesouhlas Turecka - a do jisté míry též Íránu a Sýrie - s tím, aby iráckým Kurdům bylo sebeurčení umožněno. Přemýšlíme-li však v pojmech všeobecných norem lidských práv, jaké má Turecko právo diktovat vnitrostátní vývoj v jiné zemi? Ostatně, prohlášení Izraele, že je zásadně proti ustavení palestinského státu na Západním břehu a v Gaze, také nikdo neakceptuje.

Pro Turecko by mělo platit totéž. Pokud Turecko udělí své vlastní kurdské menšině více kulturních a jazykových práv a připustí legitimní kurdské politické zastoupení v tureckém parlamentu, vůle tureckých Kurdů stavět se proti Ankaře se zmenší. V devatenáctém století bránily vzniku svobodného Polska společné zájmy autoritářské ruské, německé a rakouské říše: takto nekalé aliance nemají v jedenadvacátém století místo.

Nedávno bylo pod záštitou OSN uspořádáno referendum o budoucnosti Kypru mezi řeckou a tureckou komunitou na ostrově. Výsledek by paradoxní a vůbec ne podle představ těch, na jejichž popud vznikl: právo komunit určovat svou budoucnost však bylo uznáno. Proč ne v iráckém Kurdistánu?

Mají-li se rozptýlit politické obavy - a uspokojit ohledy na mezinárodní právo -, všelidové hlasování v kurdské oblasti by snad mělo mít zpočátku jen poradní význam. Stane se však legitimním projevem vůle dlouho utlačovaného lidu, který má právo na své místo na slunci.

Takové referendum by také mohlo projasnit myšlenky arabských sunnitů a šíitů v Iráku, až pochopí, že Irák se rozpadá právě kvůli jejich násilí. Snad by si pak mohli uvědomit, že násilí je kontraproduktivní a vybírá si vlastní daň, a podle kurdského vzoru násilnosti potlačit, což by pomohlo Irák opět sjednotit bez potřeby uchýlit se k trvalé represi. A pokud ne, pak bude přinejmenším konečně napravena nespravedlnost, již kurdský lid trpí už po celé generace.