Může mít veřejná postava soukromý život? Nedávné události ve třech zemích odhalily závažnost této otázky.

V prezidentských volbách ve Francii se oba hlavní kandidáti snažili oddělit svůj domácí život od kampaně. Ségolène Royalová není provdána za Françoise Hollandea, otce jejích čtyř dětí. Na otázku, zda jsou pár, Royalová odvětila: „Naše životy patří nám.“ Na zvěsti, že čerstvě zvoleného prezidenta Nicolase Sarkozyho opustila manželka, zase jeho mluvčí reagoval slovy: „To je soukromá záležitost.“

Francouzi mají dlouhou tradici respektu vůči soukromému charakteru osobního života svých politiků a francouzské veřejné mínění je tolerantnější než ve Spojených státech, kde by nesezdaná matka čtyř dětí neměla šanci být velkou stranou nominována na prezidentský úřad. Čelní poradce amerického ministerstva zahraničí pro otázky zahraniční pomoci Randall Tobias dokonce minulý měsíc odstoupil z funkce, když přiznal, že využil eskortní služby poskytující „špičkové erotické fantazie“ – třebaže tvrdil, že šlo pouze o masáž.

V Británii zase rezignoval lord John Browne, výkonný ředitel firmy BP, kterou transformoval z druhořadé evropské ropné společnosti v globálního giganta. Browne odstoupil po přiznání, že před soudem lhal o okolnostech svého seznámení s homosexuálním společníkem (s nímž se podle všeho seznámil prostřednictvím pánské eskortní agentury). Při odstoupení uvedl, že svou sexualitu vždy pokládal za osobní záležitost a je zklamán zjištěním, že ji jedny noviny – konkrétně Mail on Sunday – vynesly na veřejnost.

Kandidáti na veřejný úřad a lidé zastávající vysoké administrativní či firemní posty by měli být souzeni podle své politiky a výkonu, nikoliv podle soukromého počínání, které nemá žádnou souvislost s tím, jak vykonávají či budou vykonávat své veřejné povinnosti. Někdy se však samozřejmě obě věci překrývají. List Mail on Sunday a jeho sesterské noviny Daily Mail ospravedlňovaly zveřejnění informací Browneova bývalého společníka tím, že tyto informace obsahovaly také náznaky, podle nichž Browne společníkovi umožnil využívat firemních prostředků pro vlastní soukromé účely. Firma nicméně popřela, že by byla tato tvrzení jakkoliv opodstatněná.

Tobias jakožto koordinátor administrativy americké Agentury pro mezinárodní rozvoj zaváděl do praxe politiku Bushovy administrativy, která požaduje, aby organizace bojující proti HIV/AIDS odsoudily prostituci, chtějí-li se ucházet o americkou pomoc. Tato politika byla a je terčem kritiky, neboť komplikuje pomoc sexuálním pracovnicím, u nichž hrozí vysoké riziko nákazy a šíření HIV/AIDS. Je pochopitelné, že má veřejnost zájem vědět, zda ti, kdo takovou politiku zavádějí, sami neplatí za sexuální služby.

Tam, kde neexistuje náznak, že záležitost osobní morálky má dopad na výkonnost firemního či vládního představitele, bychom měli respektovat soukromí této osoby. Ale co s kandidáty na vedoucí politické funkce?

Protože nás politici žádají, abychom jim svěřili rozsáhlou moc, lze vznést argument, že bychom měli vědět co nejvíce i o jejich morálce. Například bychom se mohli docela rozumně ptát, zda platí svůj díl daní, anebo se zajímat o jejich příspěvky na dobročinnost. Takové věci nám leccos vypovídají o jejich zájmu o veřejné blaho. Před třemi lety mělo například zjištění, že tehdejší australský opoziční vůdce a kandidát na premiéra Mark Latham napadl taxikáře a zlomil mu ruku při sporu o výši jízdného, význam pro ty, kdo se domnívají, že vedoucí představitel státu by neměl snadno propadat vzteku.

Lze však legitimní zájem dozvědět se více o určitém politikovi rozšířit i na podrobnosti o jeho osobních vztazích? Je těžké narýsovat kolem jakékoliv oblasti nějakou principiální linii a stanovit, zda její zveřejnění přinese relevantní informace o morálním charakteru daného politika. Problém spočívá v tom, že sdělovací prostředky mají zájem zveřejňovat informace, které zvyšují počet jejich zákazníků, a osobní informace, zejména informace sexuální povahy, často dosahují právě takového efektu.

Otázka, zda se lidé rozhodnou pro sňatek, či nikoliv, zda jsou heterosexuální, či homosexuální, a dokonce zda platí za naplnění svých erotických fantazií, nebo zda mají fantazie, které mohou naplňovat bezplatně, nám však říká jen velice málo o tom, zda jsou to dobří lidé, jimž lze svěřit vysoký úřad – pokud ovšem neříkají jedno a nedělají druhé. Dokážeme-li pěstovat širší toleranci k lidské rozmanitosti, pak se budou politici, špičkoví podnikatelé a administrátoři méně obávat „odhalení“, protože si budou uvědomovat, že neučinili nic, co by museli skrývat.

Prostituce je ve většině států USA včetně Washingtonu, D. C. nezákonná, což by mohl být důvod, proč Tobias musel odstoupit. Když se však guvernér New Jersey John Corzine zapletl v dubnu do vážné dopravní nehody, vyšlo najevo, že porušil předpis vlastního státu, poněvadž nebyl připoután. Podle jakýchkoliv rozumných měřítek bylo Corzineovo porušení zákona závažnější než Tobiasovo. Zákony vyžadující používání bezpečnostních pásů zachraňují mnoho životů. Zákony zakazující prostituci naopak nepřinášejí žádné evidentní dobro a docela dobře mohou i škodit. Přesto nikdo nenavrhl, aby Corzine kvůli svému hloupému a nezákonnému jednání odstoupil. Porušování sexuálních norem s sebou přinejmenším v USA stále nese morální pohanu, jež nemá žádný vztah k jakékoliv skutečné škodě, kterou může napáchat.