NEW YORK – Rozruch vyvolaný rozhodnutím Mezinárodního trestního soudu (ICC) obžalovat prezidenta Súdánu Umara al-Bašíra z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Dárfúru je v jistém smyslu překvapením. Soud koneckonců nemá vlastní prostředky k tomu, aby v Súdánu někoho zatýkal, tím méně pak hlavu státu, která stojí v čele ozbrojených sil země. Stejně tak neexistuje vyhlídka, že by někdo v Súdánu zasáhl a realizoval prezidentovo zatčení. Hlavní žalobce ICC Luis Moreno-Ocampo sice vyjadřuje přesvědčení, že al-Bašír neujde spravedlnosti, avšak není jasné, jak k tomu dojde. Dojít by k tomu však mohlo.

Navzdory zdánlivé bezzubosti ICC vynakládají předsedové vlád a prezidenti mnoha zemí značné úsilí, aby obžalobu zablokovali. Jejich znepokojení přitom nepramení z názoru, že obžaloba je nespravedlivá – spíše jako by dávali najevo solidaritu s kolegou v čele státu.

Mezi ty, kdo odsuzují snahu postavit al-Bašíra před soud, patří nejen velké bloky členských zemí Organizace islámské konference a Africké unie, ale i mocné státy jako Čína nebo Rusko. Lze se jen dohadovat, zda některé z těch, kdo se na tomto odporu podílejí, nemotivuje obava, že by i oni sami mohli jednoho dne čelit obžalobám podobným těm, které proti al-Bašírovi vznesli soudci ICC.

Al-Bašírovi se možná podaří ujít zatčení jednoduše tím, že omezí své cesty do zahraničí, avšak pozdvižení vyvolané obžalobou není nijak iracionální. Obžaloba proti němu má silný stigmatizující efekt.

Skutečnost, že skupina soudců zastupujících 108 vlád, které jsou členy ICC, přisoudila al-Bašírovi hlavní zodpovědnost za zločiny spáchané v uplynulých šesti letech v Dárfúru, podkopává legitimitu jeho pokračující vlády. Tyto zločiny měly za následek více než 300 000 úmrtí a nucené vysídlení dalších nejméně 2,7 milionů lidí. I kdyby al-Bašírovi kolegové stojící v čele států uspěli ve snaze přesvědčit Radu bezpečnosti Organizace spojených národů, aby od stíhání upustila – což je vysoce nepravděpodobné –, bude se obžaloba vznášet nad al-Bašírovou hlavou až do doby, než prezident předstoupí před soud.

V roce 1999 obžaloval mezinárodní trestní tribunál jinou aktivní hlavu státu, totiž prezidenta Svazové republiky Jugoslávie Slobodana Miloševiće. Ačkoliv se jeho pozice tehdy zdála jistá, o půldruhého roku později byl poslán před haagský soud. V roce 2003 zase mezinárodní trestní tribunál obžaloval tehdejšího prezidenta Libérie Charlese Taylora. Ten musel o několik měsíců později z Libérie uprchnout, a přestože nejprve získal azyl v Nigérii, dnes stojí před haagským soudem. Když bylo o těchto obžalobách rozhodnuto, nemohl nikdo předvídat, jak se bude situace vyvíjet. Při zpětném pohledu je evidentní, že delegitimizující účinek obžalob měl významný dopad.

Je samozřejmé, že také žalobce a soudci ICC značně riskují, když se rozhodli al-Bašíra obžalovat. Soud je stále v plenkách a znepřátelit si řadu premiérů a prezidentů, kteří s obžalovaným vyjadřují solidaritu, by mohlo znamenat ohrožení jeho budoucnosti.

Měli bychom si však uvědomit, že zaměstnanci soudu pouze konají svou povinnost. V ustavující smlouvě ICC se výslovně uvádí, že hlavy států nepožívají imunitu. V roce 2005 navíc postoupila dárfúrský případ soudu Rada bezpečnosti OSN. Jeho prošetření se tedy muselo provést a lidé, u kterých se shledalo, že nesou největší zodpovědnost za zločiny, museli být obžalováni.

Mnozí z těch, kdo dnes vznášejí námitky proti al-Bašírově obžalobě, se podíleli na rozhodnutích, jež k této obžalobě vedly. Pokud jim dnes obžaloba ze strany ICC není po chuti, pak je to jen proto, že tito lidé nepředpokládali, že soud bude plnit závazky, které mu oni sami přiřkli.