MELBOURNE – Dva nové filmy uvedené tento měsíc – jeden sci-fi trhák a jeden objevný dokument – zpracovávají téma našeho vztahu k našim nejbližším zvířecím příbuzným, totiž lidoopům. Oba dramaticky ztvárňují postřehy a ponaučení, které by se neměly ignorovat.

Snímek Zrození planety opic režiséra Ruperta Wyatta je sedmým filmem ze série založené na románu Pierrea Boulea Planeta opic z roku 1963, který pojednává o světě obývaném vysoce inteligentními lidoopy. Upoutávky na tento nový film hlásají, že je to „první snímek s živou akcí v dějinách kinematografie, kde hraje hlavní roli vnímavé zvíře a který se odehrává z jeho pohledu“. Žádné živé opice však nebyly při natáčení použity.

Technologie s názvem „performance capture“, která byla původně vyvinuta pro snímek Avatar, totiž umožňuje lidskému herci Andymu Serkisovi hrát roli šimpanze Caesara nikoliv tím, že si oblékne šimpanzí převlek, nýbrž tím, že se každé jeho gesto a obličejový výraz, dokonce i záškub obočí, později přemění v pohyb lidoopa.

Když jsem s Wyattem minulý měsíc hovořil, připustil, že za rozhodnutím nepoužít ve filmu skutečné opice stály spíše praktické důvody. Zároveň však chápal i etický problém. „Existují věci, do kterých jsem se nechtěl pouštět,“ řekl mi. „Chcete-li přimět opice, aby dělaly, co po nich chcete, musíte jim dominovat; musíte s nimi manipulovat tak, aby předváděly herecké výkony. To je vykořisťovatelské.“

Wyattova neochota podílet se na vykořisťování lidoopů je pochopitelná i vzhledem k tomu, že film samotný vypráví příběh opic, které se v reakci na útisk ze strany dominantních lidí vzbouřily. Hlavní lidská postava Will Rodman (kterého hraje James Franco) je vědec, jenž ve snaze najít lék na Alzheimerovu chorobu provádí experimenty na opicích.

Mnoho filmů by vědce usilujícího o takový cíl oslavovalo a využívání zvířat k takovému účelu by vykreslovalo jako evidentně ospravedlnitelné. Zrození planety opic však Rodmana líčí jako „chladnou a izolovanou osobu“, jak to popsal sám Franco. Teprve když Rodmanovi nadřízení zruší jeho experimenty a vědec si vezme šimpanzí mládě jménem Caesar domů, začne mu záležet na druhých. Zápletka pak opět nabere nový směr ve chvíli, kdy Caesar začne být příliš velký a agresivní, než aby mohl bydlet v lidském obydlí, a je převezen do zařízení, jež mělo být útulkem pro primáty, ale ve skutečnosti je jen odkladištěm nechtěných lidoopů vedeným lidmi, kteří se k zajatým zvířatům chovají krutě.

Pokud jde o zacházení s lidoopy, je velká část filmu pevně zakotvená v realitě, jak jasně ukazuje i zhlédnutí dokumentu s názvem Projekt Nim, který je založen na knize Elizabeth Hessové Nim Chimpsky: Šimpanz, který by byl člověkem. Nim se narodil v roce 1973 ve středisku pro výzkum primátů v Oklahomě a po pouhých deseti dnech byl odebrán matce a zařazen do experimentu se znakovou řečí.

Byl vychováván jako součást lidské rodiny a naučil se používat více než 100 znaků americké znakové řeči. Poté ho však první lidské rodině odebrali a předali jiným učitelům, s nimiž už ho nespojovalo stejné pouto. Nim byl stále silnější a agresivnější a začal své učitele kousat.

Herbert Terrace, psycholog z Kolumbijské univerzity, který projekt řídil, se ho tedy rozhodl ukončit a poslal Nima zpět do střediska pro primáty v Oklahomě. Tam byl tento zhýčkaný šimpanz – kterého když požádali, aby roztřídil fotografie lidí a opic, zařadil svou fotku mezi lidi – zamčený v kleci s jinými šimpanzy. Svůj názor na situaci dával najevo tím, že kolemjdoucím lidem ukazoval znak „ven“. Protrpěl si i různé další rány osudu – například se jen o vlas vyhnul tomu, aby ho v rámci jednoho lékařského experimentu nakazili hepatitidou –, až ho nakonec propustili do útulku, kde v roce 2000 zemřel.

V roce 1993 jsme s Paolou Cavalieriovou založili Projekt Lidoop, organizaci zasvěcenou myšlence, že lidoopům by mělo být přiznáno morální postavení odpovídající jejich povaze uvědomělých bytostí, které jsou schopny myšlení a mají bohatý a hluboký citový život. Přinejmenším by měli mít právo na život, na svobodu a na ochranu před mučením, které přiznáváme všem příslušníkům našeho druhu bez ohledu na jejich intelektuální schopnosti.

Tato myšlenka zaznamenávala v následujících letech setrvalý pokrok. Evropská unie od roku 2010 v podstatě zakazuje využívání lidoopů při experimentech. Experimenty na lidoopech jsou dnes zakázány nebo silně omezeny také na Novém Zélandu, v Austrálii a v Japonsku. Ve Spojených státech podporuje dvoustranická skupina kongresmanů legislativní návrh, který by skoncoval s využíváním šimpanzů v invazivním výzkumu. Usnesení španělského parlamentu v roce 2008 naléhavě vyzvalo tamní vládu, aby přiznala lidoopům některá zákonná práva, ale španělský kabinet tak dosud neučinil.

Uvedení zmíněných dvou velmi odlišných filmů snad povede k dalšímu tlaku na zařazení lidoopů do okruhu bytostí, jež mají morální a zákonná práva. Tímto způsobem by naši nejbližší příbuzní mohli fungovat jako most přes morální propast, kterou jsme vykopali mezi sebou a jinými zvířaty.