NEW HAVEN – Procházíme právě boomem populární ekonomie: knih, článků, blogů a veřejných přednášek, jež bedlivě sleduje široká veřejnost.

Nedávno jsem se na výročním sjezdu Americké ekonomické asociace v Denveru zúčastnil panelové diskuse právě o tomto fenoménu. Z diskuse vyplynul zřetelný paradox: boom populární ekonomie přichází v době, kdy široká veřejnost podle všeho ztratila důvěru v profesionální ekonomy, protože téměř nikomu z nás se nepodařilo předpovědět současnou hospodářskou krizi, největší od Velké hospodářské krize, nebo před ní alespoň varovat.

Proč si tedy veřejnost kupuje víc knih napsaných profesionálními ekonomy?

Nejzajímavější vysvětlení, které jsem slyšel, bylo, že ekonomie začala být poutavější, protože už nebudí dojem dovršené a uzavřené disciplíny. Není velká zábava číst knihu nebo článek tvrdící, že ekonomické prognózy je nejlépe přenechat počítačovým modelům, k jejichž pochopení byste vy, obyčejný čtenář, potřeboval doktorát.

A veřejnost má vlastně pravdu: přestože se tyto modely opírají o poněkud vědecký základ, mohou se ohromně mýlit. Občas je zapotřebí vypnout autopilota a sami přemýšlet, a když nastane krize, využít co nejlépe vlastní lidský rozum.

Všichni účastníci panelové diskuse tím či oním způsobem prohlásili, že populární ekonomie napomáhá výměně názorů mezi specializovanými ekonomy a širší veřejností – dialogu, který nikdy nebyl významnější než dnes. Vždyť většina ekonomů nástup aktuální krize neviděla zčásti proto, že se odstřihli od toho, co lidé v reálném světě dělají a co si myslí.

Úspěšná populární ekonomie vyžaduje čtenáře či posluchače, v jistém smyslu spolupracovníka. To samozřejmě znamená, že ekonomové musí být ochotní zařadit do výkladu nové a originální teorie, které se ještě mezi profesionálními specialisty nestaly přijímanou doktrínou.

Až donedávna se mnozí profesionální ekonomové zdráhali napsat populárně naučnou knihu. Jistěže, při posuzování kandidáta na profesorskou definitivu či povýšení by se neprojevila příznivě. Poněvadž neobsahuje vzorce ani statistické přehledy, argumentovali by, nejedná se o seriózní práci, která by byla hodna akademické pozornosti.

Ještě horší je, že přinejmenším donedávna by se komise hodnotící ekonoma patrně domnívala, že napsat populárně naučnou knihu o ekonomii, která neopakuje zavedené poznatky oboru, může být profesně neetické.

Jen si představte, jak by lékařská obec pohlížela na jednoho ze svých členů, který by široké veřejnosti doporučoval terapii, jež dosud neprošla kontrolou příslušných úřadů. Zdravotničtí profesionálové vědí, jak často se u zdánlivě slibné nové terapie po důkladném prověření ukáže, že nefunguje, anebo že je dokonce škodlivá. Existuje rigorózní postup vědeckého přezkumu navrhovaných nových léčebných postupů, spojený s odbornými časopisy, které dohlížejí na vysoké badatelské standardy. Obcházet tento proces a propagovat nové, neotestované nápady široké veřejnosti je neprofesionální.

Během desítek let před propuknutím nynější finanční krize ekonomové postupně začali na sebe a svou profesi pohlížet stejným způsobem, povzbuzováni výzkumnými trendy. Když kupříkladu po roce 1960 Chicagská univerzita začala za pomoci sálového počítače Univac vytvářet magnetický pásek se systematickými informacemi o milionech akciových cen, mělo se za to, že značná část vědeckého zkoumání vlastností cen akcií potvrzuje „hypotézu efektivních trhů“. Myslelo se, že konkurenční síly, z nichž vyrůstají akciové burzy, tlačí ceny všech cenných papírů k jejich fundamentálním hodnotám. Všechny modely obchodování, které se nezakládaly na této hypotéze, byly označovány za omyl, anebo rovnou za podvod. Věda zvítězila nad burzovními zasvěcenci – nebo to tak aspoň vypadalo.

Finanční krize uštědřila přílišné důvěře ve vědeckou ekonomii smrtící ránu. Nejde jen o to, že profese krizi nepředpověděla. Její modely, brány doslovně, občas říkaly, že ke krizi tohoto rozsahu dojít ani nemůže.

Lze to interpretovat tak, že ekonomická obec plně nezohledňovala lidskou složku ekonomiky, složku, kterou nelze redukovat na matematickou analýzu.

Relativně malá skupinka profesionálních ekonomů, již před současnou krizí varovali, byli, zdá se, lidé, kteří nejenže četli odbornou vědeckou literaturu, ale také dávali prostor osobnějším úvahám: intuitivním srovnáním s historickými událostmi, úsudkům o spekulativním obchodování, cenových bublinách a stabilitě důvěry, hodnocením morálních záměrů ekonomických aktérů a dojmům vyvolaným poklidnou spokojeností uspavší hlídací psy.

Těmito úvahami se zaobírali ekonomové obeznámení s řízením byznysu u nás – s jeho inspiracemi, přesvědčeními, úskoky a pohnutkami. Jejich názory nikdy nebylo možné předložit odbornému časopisu ani posoudit způsobem, jakým se hodnotí nové lékařské postupy. Neexistuje žádná zavedená vědecká metoda, která by jejich platnost uměla dokázat.

Ovšemže ekonomie je v mnoha směrech věda a práce našich akademiků a jejich počítačových modelů má opravdový význam. Ekonom Edwin R. A. Seligman však už v roce 1889 prohlásil: „Ekonomie je věda společenská, tj. věda etická, a tudíž historická… Nejedná se o vědu přírodní, a tudíž nejde o vědu exaktní ani ryze abstraktní.“

Pro mne a bezesporu i pro ostatní účastníky panelové diskuse platí, že součástí práce s neexaktními aspekty ekonomie je poctivě hovořit k širší veřejnosti, hledět si z očí do očí, učit se od lidí, číst emaily, které posílají, a pak zpytovat svědomí při určování, zda moje z nejmilejších teorií má skutečně blízko k pravdě.