LONDÝN – Zkraje tohoto týdne skupina bezmála 100 význačných Evropanů předala otevřený dopis lídrům všech 17 zemí eurozóny. Dopis mnoha slovy říkal, co teď už evropští lídři podle všeho pochopili: problém nemohou nadále „postrkovat před sebou“. Neméně důležité je, že dnes už chápou, že nestačí zajistit, aby vlády dokázaly financovat svůj dluh za rozumných úrokových sazeb, ale že se též musí vypořádat se slabinami evropské bankovní soustavy.

Problémy Evropy s bankovnictvím a suverénními dluhy se vzájemně posilují. Pokles cen státních dluhopisů odhalil podkapitalizaci bank, zatímco vyhlídky, že vlády budou muset financovat rekapitalizaci bank, zvyšují u státních dluhopisů rizikové prémie. Představa, že za situace, kdy se jejich akcie prodávají za zlomek účetní hodnoty, budou muset shánět dodatečný kapitál, působí na banky jako silná pobídka ke snižování vlastních bilancí tím, že odvolávají přiznané úvěrové limity a zmenšují si zápůjční portfolia.

Evropští lídři teď zvažují co dělat a jejich příští krok bude mít osudové následky, neboť trhy buď uklidní, anebo je přivede ke krajnostem. Všichni se shodnou, že Řecko potřebuje spořádanou restrukturalizaci, protože neřízený krach by mohl způsobit zhroucení eurozóny. Co se však týká bank, obávám se, že lídři eurozóny uvažují o některých nevhodných krocích.

Konkrétně hovoří o rekapitalizaci bankovní soustavy, namísto podpory prostřednictvím garancí. A chtějí ji provádět stát od státu, nikoliv na úrovni eurozóny jako celku. Existuje k tomu dobrý důvod: Německo nechce hradit rekapitalizaci francouzských bank. Je sice pochopitelné, že na tom kancléřka Angela Merkelová trvá, ale zavádí ji to špatným směrem.

Dovolte mi přesněji vymezit úzkou cestičku, která by Evropě umožnila projít tímto minovým polem. Za bankovní soustavu je potřeba nejprve dát záruky a až později ji rekapitalizovat. Teď si vlády rekapitalizaci bank nemohou dovolit; nezůstal by jim dostatek prostředků k řešení problému suverénního dluhu. Rekapitalizovat banky vyjde mnohem levněji, až krize odezní a státní dluhopisy i akcie bank se vrátí na normální hladiny.

Vlády však mohou zajistit věrohodné garance, díky své daňové pravomoci. Aby eurozóna dokázala tuto sílu mobilizovat, bude potřebovat novou právně závaznou dohodu – ne změnu Lisabonské smlouvy (což by přivodilo příliš mnoho komplikací), ale novou dohodu – a vyjednávání a ratifikace takové úmluvy bude vyžadovat čas. Do té doby ale vlády mohou povolat Evropskou centrální banku, za niž už členské státy eurozóny daly plné záruky na principu pro rata.

Výměnou za záruku by přední banky eurozóny musely souhlasit, že budou dodržovat pokyny ECB. Jde o radikální krok, který je však za současných okolností nezbytný. ECB, jednající z podnětu členských států, má dostatečnou přesvědčovací sílu: mohla by bankám uzavřít své zlevněné příležitosti a vlády by mohly obsadit ústavy, které by odmítly spolupráci.

ECB by pak bankám dala pokyn k zachování úvěrových limitů a zápůjčních portfolií, přičemž by ostražitě sledovala rizika, která přebírají na vlastní účet. To by odstranilo jednu ze dvou hlavních hnacích sil současného tržního rozvratu.

S druhou hnací silou, nedostatkem prostředků ke splácení suverénních dluhů, by se ECB mohla vypořádat snížením své diskontní sazby, pobídnutím vlád v nesnázích k emisi státních pokladničních poukázek a povzbuzením bank k jejich odběru (tuto myšlenku mi vnukl Tommaso Padoa-Schioppa). Poukázky by bylo možné kdykoli odprodat ECB, takže by se rovnaly hotovosti; budou-li však vynášet víc než vklady u ECB, banky zjistí, že je výhodnější si je ponechat. Vlády by v tomto nouzovém období za velmi nízké náklady uspokojily v dohodnutých mezích své finanční potřeby a ECB by neporušila článek 123 Lisabonské smlouvy.

Tato opatření by byla dostatečná k uklidnění trhů a překonání akutní fáze krize. Rekapitalizace bank by do té doby měla počkat; okamžitě je nutné zalepit pouze díry vzniklé restrukturalizací řeckého dluhu. V souladu s požadavkem Německa by dodatečný kapitál pocházel nejprve z trhu a pak od jednotlivých vlád – a z Mechanismu evropské finanční stability (EFSF) až jako východisko z nouze, takže by byla zachována palebná síla EFSF.

Nová dohoda v rámci eurozóny, dojednaná v klidnější atmosféře, by měla nejen kodifikovat postupy zavedené během stavu nouze, ale také položit základy strategie hospodářského růstu. Během nouzového období bude nevyhnutelné fiskální omezování a úsporná opatření; dlouhodoběji se ale bez růstu ukáže jako neudržitelné jak dluhové zatížení, tak samotná Evropská unie.